Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Agónie a extáze: Pražský půlmaraton očima nadšené běžkyně

Pateticky řečeno: Opravdová krása se rodí jen z bolesti a utrpení. Krásou půlmaratonu je fakt, že dobrovolně trpí všichni kolem vás.

Ta šílená myšlenka mě napadla tuším někdy o prázdninách, kdy jsem konečně začala mít pocit, že po všech letech pokusů a omylů provozuji něco jako skutečný běh:  Zdolat na jaře půlmaraton, víc než 21 kilometrů!

V jednom ze starších blogů jsem popsala svůj zimní trénink, kdy jsem myslela, že jsem tuhle metu úspěšně pokořila. Jenže člověk míní a sporttester mění. Až nedávno jsem zjistila, že ukazuje nepřesně (zatím jsem nebyla schopná to napravit) a tehdejší "půlmaraton" měřil "jen" 19 kilometrů.

Tím pádem pro mě sobotní pražský závod představoval obrovskou výzvu, velkou neznámou. Už týdny předem jsem napětím nespala. A taky bolestí - před měsícem mě začala bolet levá kyčel a pořád se to zhoršovalo, ke kyčli se přidalo koleno a lýtko. Všechno na levé noze. Poslední večer před závodem jsme s přítelem klusali na oválu a při tom kulhavém poskakování se mi honily hlavou jen ty nejčernější myšlenky.

Euforie v davu

Když jsme v sobotu dopoledne dorazili k Rudolfinu a obklopilo nás všechno to hemžení, připadala jsem si jak ten největší zoufalec. Všichni ti běžci prostě vypadali strašně profesionálně. I když mi bylo jasné, že velká část z nich jsou stejní amatérští nadšenci jako já, dovedli to rozhodně mnohem lépe maskovat.

Ještě větší zoufalství na mě padlo, když jsem zjistila, že se svým vysokým startovním číslem (jako prvoběžec) jsem odkázána až do nejzazších řad, zatímco můj přítel, ačkoli běžel taky prvně, měl stát mnohem víc vpředu. Pak jsme v davu zahlédli běžeckého guru Miloše, šli ho pozdravit a nakonec zůstali v koridoru zhruba uprostřed několikatisícového davu, abychom si spolu užili aspoň startovní atmosféru, protože jinak jsme hodlali běžet každý sám, aby se přítel nenudil a já neuštvala.

Po startu se zvedl mohutný potlesk a celý ten nekonečný had se dal pomalu do pohybu. Zatímco Keňané vpředu už přebíhali Mánesův most, my se pořád trpělivě krokem sunuli ke startovní bráně. Ale ta atmosféra, to bylo něco! Konečně se mi na tváři usadil úsměv, shodila jsem nervozitu a pochybnosti a začala si užívat vše kolem. Davy diváků, podmanivé víření bubnů, které nás vyprovázelo na cestu, sluníčko, které po týdnu aprílového počasí včetně sněžení vykouklo z mraků přesně při výběhu!

Na Mánesově mostě jsme se s přítelem definitivně oddělili. Já jsem totiž běžela pomalu a rozhlížela se, abych zahlédla rodiče s bráchou, kteří mě přijeli podpořit až z Františkových Lázní, i když moje běžecké počínání s ohledem na můj zdravotní stav moc neschvalují. Ale když jsem je konečně uviděla, mávali a křičeli jako o život, takže jsem totéž jejich směrem provozovala já a bylo mi skvěle.

Skvěle mi bylo ještě dalších pět kilometrů. První čtvrtinu trati jsem si opravdu užívala tak, jak jsem si malovala ve svých představách. Běžela jsem svižně a přitom bez potíží, stále v davu lidí, kteří mě nijak hromadně nepředbíhali. V duchu jsem jásala, že jestli to takhle půjde celou dobu, je to brnkačka.

Mnoho slunce, běžcova smrt. A puchýř k tomu

Samozřejmě jsem se radovala předčasně! Na první občerstvovací stanici jsem přešla do chůze, abych se místo bryndání opravdu napila, a vyrazila optimisticky dál. Paradoxní bylo, že zatímco kyčel se v té eurofii, která mě postihla, zřejmě radši ani neodvážila připomenout, začalo se něco dít z vnitřní strany mého levého chodidla. Puchýř!

Narůstal s každým uběhnutým krokem a já potichu nadávala jako dlaždič. Boty jsem měla ověřené, vyběhané, v životě se mi z nich puchýř neudělal, rovněž ponožky už prošly několika testy. Jenže jsem si ty boty zřejmě moc utáhla a navíc v podvědomé snaze odlehčit kyčli jsem našlapovala trochu šmajdavě. S hrůzou jsem si taky uvědomila, že v panice z noční můry každého běžce – rozvázání tkaniček – jsem si kličky zamotala naprosto nerozvazatelným způsobem, který by mi na trati zabral asi tak půl hodiny luštění složitého rébusu…

Takže jsem běžela dál a na Příkopech v davu diváků opět o něco ožila. Na Můstku na mě křičela máma s bráchou, táta pak o kus dál na Národní třídě. Tam už jsem shazovala bundu, protože vedro začalo být docela zničující. Rozepínala jsem ji a omotávala za běhu, přičemž jsem samozřejmě zapomněla nejdřív zapnout kapsy a z nich se mi na chodník začala sypat ohryzaná müslityčinka, několik tabletek hroznového cukru a pár bonbonů Mentos, navrch potom balíček papírových kapesníků i látkový kapesník velikosti ubrusu. Nešťastně jsem všechno sbírala a k pobavení diváků cpala bonbony zpátky do kapes, ačkoli jsem už neměla v úmyslu nic z toho pozřít.

Občerstvovací stanice se objevila jako na zavolanou. Vychlemtala jsem asi čtyři kelímky vody, jeden iontový nápoj i trochu čaje, spolykala kousek banánu a vysála dílek pomeranče. Další dva dílky jsem popadla do dlaní a s nimi běžela dál.

No, běžela… prvních osm – devět kilometrů jsem zřejmě uháněla rychleji, než bylo nutné (ač jsem měla dobrý pocit), dílem mě unavovalo horko, dílem trápil puchýř. Každopádně od Národního divadla už to začalo být opravdu zlé a rozčilovali mě všichni lidi, co si v poklidu poklusávali a u toho nenuceně konverzovali. Já bych nezvládla ani pozdravit! Ke všemu v protisměru běželi ti rychlí šťastlivci, kteří už měli otočku v Nuslích za sebou a zbývalo jim posledních šest kilometrů. Vyhlížela jsem přítele, ale nakonec už jsem se radši soustředila na to, abych nezakopávala o vlastní nohy.

Nejsem poslední, hurá!

Zkrátím to. K patnáctému kilometru jsem ještě doklusala v celku, ale od něj už na každý kilometr připadlo pár desítek metrů chůze. Dělala jsem, co jsem mohla, jenže když kolem mě přecházeli do kroku chvílemi téměř všichni, neměla jsem tu správnou bojovnost. Nejhorší byl úsek mezi 18. a 20. kilometrem a hlavně  poslední stoupání (ehm, stoupání - za normálních okolností bych ho ani nezaznamenala, ale v tu chvíli mi i nepatrný svah připadal jako výstup na Mt. Everest) k mostu u Národního divadla. Tam jsem ale nakonec zmobilizovala poslední zbytky sil – vůbec netuším, odkud jsem je vyškrábla – a závěrečný kilometr si ještě v rámci možností užila a trochu zrychlila. Asi mě hnala vidina, že stačí proběhnout kolem Karlova mostu a už uvidím cílovou bránu. Těsně před ní na mě rodiče mávali a povzbuzovali jako o život. Zaskřehotala jsem jejich směrem něco jako „už nikdy!“ a pak už jsem jen počítala poslední kroky a vnímala ten hukot kolem. Kousek před branou mával z davu i přítel, který doběhl skoro o půl hodiny dřív.

Proběhla jsem cílem a na rozdíl od Kbelské desítky mě nezradil žaludek, zato nohy. Jako kdyby se kyčel, která se celou dobu nedostala ke slovu, chtěla pomstít aspoň teď. Levá noha se mi podlomila a tak tak že jsem nespadla. Teprve po notné chvíli mi to došlo: Já jsem to dokázala!!! Čas: 2 hodiny, 12 minut a 23 vteřin! A nebyla jsem poslední, porazila jsem ještě nějakých osm set lidí, což byl moc hezký pocit :-)

Pak jsme si šli pro věci do Městské knihovny, kde jsme se sešli i s rodiči, bráchou a kamarádkami, které taky přijely fandit, nicméně mě na trati přehlédly (!) – s mou výškou to tedy moc nechápu:-) Tady jsem bohužel udělala zásadní chybu – vypila spoustu vody a snědla banán a pomeranč. Takže doufám, že jsem cestou domů neznechutila moc řidičů, kteří předjížděli na Jižní spojce naše pomalu se sunoucí autíčko a na sedadle spolujezdce viděli zpocenou ženskou bílou jako smrt, kterak zvrací s hlavou zabořenou do igelitové tašky.

Doma jsem padla do postele a špatně mi bylo po zbytek dne. Ale ten pocit, ten pocit… ten prostě stál za to!

V neděli ráno jsme s přítelem počítali válečná zranění. Kupodivu až na ten obrovský puchýř, který bych opravdu nikomu nepřála zažít, a celkové totální vyčerpání mě nic nebolelo. Po obědě jsem se odhodlali k pomalému výklusu a teprve při něm cítili, jak tělo dostalo zabrat. Belhali jsme se Uhříněveskou oborou jako dva osmdesátníci, kteří předstírají pokus o doběhnutí tramvaje. Předháněli nás i chodci včetně malých dětí, o mém kulhání ani nemluvě.

Jenže běhání je jako droga. Jednou ochutnáte a nemůžete přestat bez ohledu na to, jak moc to bolelo. Už teď přemýšlím, o kolik se za rok zvládnu zlepšit, a nemůžu se dočkat, až tuhle krásnou událost zažiju znovu!

 

 

Autor: Kateřina Kozmová | pondělí 30.3.2009 16:10 | karma článku: 36,70 | přečteno: 7651x
  • Další články autora

Kateřina Kozmová

Záhada posledních tří kilogramů aneb Co v těhotenství sníš, po porodu jako když najdeš

Záchvat sebereflexe mě obvykle popadá ve třech případech: Když po delší době vidím kamarádku, která vypadá zkrátka úžasně. Když je mistrovství světa v atletice. A když se vidím na aktuální fotce. To vše se teď stalo.

18.8.2017 v 16:02 | Karma: 12,27 | Přečteno: 360x | Diskuse| Osobní

Kateřina Kozmová

Já bych všechny ty fejsbůky zakázala!

Dlouho jsem si říkala, že nebudu kálet do vlastního hnízda. Ale tohle téma ve mně bublá tak dlouho, že nakonec muselo ven. Protože matky na mateřské a facebook, to je stejně nerozlučná dvojice jako Pat a Mat.

22.6.2017 v 22:13 | Karma: 26,76 | Přečteno: 3013x | Diskuse| Osobní

Kateřina Kozmová

Žena a parkování

Od přírody jsem spíše pesimista, který chce být příjemně překvapován. A proto mi nevadí, že jsem občas za blbce.

12.1.2012 v 9:03 | Karma: 16,90 | Přečteno: 1893x | Diskuse| Společnost

Kateřina Kozmová

Dostihy nejsou týrání koní!

Jako každý rok se v naší republice v říjnu nečekaně objeví mnoho milovníků koní a zkušených odborníků na dostihovou problematiku. Stačí k tomu jediný závod – Velká pardubická steeplechase. Vždycky si říkám, kde tito lidé během celé dostihové sezóny byli?

10.10.2011 v 11:35 | Karma: 41,28 | Přečteno: 8129x | Diskuse| Osobní

Kateřina Kozmová

Kurz sebeobrany odhalí krutou realitu

Mám za sebou kurz sebeobrany pro ženy. Kromě toho, že jej vede má kamarádka, která mě k účasti dlouho ponoukala, mě k tomu přiměl především nepříjemný zážitek z doby nedávné. Cestou domů od tramvaje mě v ulici, kde bydlím, zastavil cizí chlap s dotazem „Co máš v tý kabelce?“. Že to nebyla konverzační otázka, je asi jasné. Nezjistil to jen díky tomu, že se v danou chvíli otevřely dveře domu, před kterým mi zastoupil cestu. Chlap pak zcela pokojně pokračoval v chůzi jakoby nic, a já jsem si teprve doma uvědomila, co se vlastně stalo, a že jsem neudělala vůbec nic. Jen jsem tam stála a civěla.

1.6.2011 v 14:40 | Karma: 46,97 | Přečteno: 30491x | Diskuse| Společnost

Kateřina Kozmová

Jaké je být Hooters girl

Jakmile jsem se dočetla, že v Praze bude otevřena restaurace Hooters, zavzpomínala jsem na svoje americké léto 2007...

2.6.2010 v 15:05 | Karma: 47,64 | Přečteno: 51912x | Diskuse| Společnost

Kateřina Kozmová

Už nebudu povrchní kráva!

Prohlásila moje kamarádka, která už nějaký ten pátek pobývá v zahraničí a přijela se na skok podívat do Čech.

14.4.2010 v 14:30 | Karma: 30,92 | Přečteno: 5237x | Diskuse| Společnost

Kateřina Kozmová

Váňa na Hrad! aneb Zcela nekorektní reportáž z Pardubic

Jeden z mých prvních blogů na tomto serveru se téměř na den přesně před rokem věnoval Velké pardubické. Letos jsem ji opět viděla jako přímý divák na závodišti a mám-li ji charakterizovat jedinou větou, je to tahle: Byl to největší sportovní zážitek mého života!

12.10.2009 v 13:30 | Karma: 44,69 | Přečteno: 15010x | Diskuse| Sport

Kateřina Kozmová

Chtěla bych být chlapem...

... protože bych nebyla paranoidní. Za to vděčím hlavně své matce: za fóbii, že každá osoba mužského pohlaví je potenciální násilník, který jen léta trpělivě čeká na svou příležitost.

24.7.2009 v 11:25 | Karma: 34,95 | Přečteno: 3248x | Diskuse| Osobní

Kateřina Kozmová

Rvačka v tramvaji...

... aneb Kdo vychovával tyhle "děti"?

22.4.2009 v 18:10 | Karma: 37,14 | Přečteno: 4319x | Diskuse| Společnost

Kateřina Kozmová

S Jessinkou v posteli

Text bez jakýchkoli ambicí, jen pro čiré potěšení aneb Pes je lék na všechno.

24.3.2009 v 19:03 | Karma: 25,86 | Přečteno: 2397x | Diskuse| Osobní

Kateřina Kozmová

Když život bolí...

... bere si bloger psací volno.

16.3.2009 v 21:50 | Karma: 10,21 | Přečteno: 1516x | Diskuse| Osobní

Kateřina Kozmová

Já prostě běhám pro radost...

...a až začnu přemýšlet nad pořadím, tak se na běhání vyprdnu!

8.3.2009 v 17:00 | Karma: 18,25 | Přečteno: 1677x | Diskuse| Sport

Kateřina Kozmová

Běžcova euforie aneb Nejdelších 21 097,5 metru v mém životě

Mimo "mainstreamový" blogerský proud pro ty, kdo mi rozumí - v duchu Zátopkových slov: Pták létá, ryba plave a člověk běhá. Ale já jsem měla pocit, že taky létám. Uběhla jsem totiž půlmaraton - i když "jen" v tréninku sama se sebou a ne v pětitisícovém davu.

27.2.2009 v 10:00 | Karma: 20,76 | Přečteno: 2349x | Diskuse| Sport

Kateřina Kozmová

Vzpomínky na Ameriku 7

Při psaní řádků, o které se podělím tentokrát, jsem poprvé přemýšlela, jestli nevytvořit cenzurovanou verzi pro rodiče...

23.2.2009 v 9:04 | Karma: 20,92 | Přečteno: 2039x | Diskuse| Osobní

Kateřina Kozmová

Vzpomínky na Ameriku 6

Kdo se koupal ve tři ráno opilý ve vířivce, kdo skončil ve vězení a proč se naše manažerka plazila po kolenou - to se dozvíte v další vzpomínce na blahé časy v Severní Karolíně.

11.2.2009 v 9:00 | Karma: 27,70 | Přečteno: 3739x | Diskuse| Cestování

Kateřina Kozmová

Naučím se někdy učit se?

Stále nechápu, jak jsem mohla dojít až do posledního ročníku vysoké školy. Takhle jsem totiž dospěla k poslední zkoušce (a k většině všech předešlých od gymnázia až doteď):

10.2.2009 v 19:23 | Karma: 35,73 | Přečteno: 6404x | Diskuse| Osobní

Kateřina Kozmová

Spokojenost a štěstí: Je to totéž?

Být nespokojený neznamená totéž co být nešťastný. A dá se s tím snáze něco dělat, někdy i maličkostmi. Být šťastný je běh na mnohem delší trať a dost často nemůže běžet ten, koho se to týká.

31.1.2009 v 14:30 | Karma: 18,66 | Přečteno: 1512x | Diskuse| Osobní

Kateřina Kozmová

Zabije mě jednou čekání, nebo ten, kdo stojí ve frontě se mnou?

Nesnáším čekání. Ne proto, že bych pořád měla tak naspěch... Je to prostě nebezpečná věc.

27.1.2009 v 21:02 | Karma: 31,47 | Přečteno: 3005x | Diskuse| Osobní

Kateřina Kozmová

Vzpomínky na Ameriku 5

Jak se tančí po americku, jak jsem se přecpali na Den nezávislosti a co všechno musí vydržet americká pračka.

26.1.2009 v 9:00 | Karma: 24,97 | Přečteno: 2824x | Diskuse| Osobní
  • Počet článků 35
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 5675x
TO FINISH FIRST, FIRST YOU HAVE TO FINISH. Věčná pesimistka s občasnými záblesky naděje na konverzi k optimismu. Více o mně na www.prasnacesta.cz