Jaké je být Hooters girl

Jakmile jsem se dočetla, že v Praze bude otevřena restaurace Hooters, zavzpomínala jsem na svoje americké léto 2007...

Za oceán jsem vyrazila jako účastník studentského programu Work and Travel. Čekaly mě čtyři letní měsíce na Outerbanks, malém souostroví u pobřeží státu Severní Karolína, v městečku Nags Head. Přiletěla jsem s kamarádkou, ubytování nám zajistil zaměstnavatel, se kterým jsme si práci domluvily prostřednictvím agentury ještě v Česku. Pracovala jsem v beachstoru, velkém supermarketu poblíž hlavní silnice. Prodávali jsme všechno možné od oblečení přes plážové potřeby po suvenýry a hračky. Nebyla to náročná práce, ovšem ani nijak zvlášť dobře placená. Proto jsem se začala poohlížet ještě po dalším výdělku.

To byl ovšem dost nadliský úkol. V polovině léta bylo téměř nemožné sehnat někde volné místo, obzvlášť když mohlo být jen tak daleko, abych tam zvládla dojít pěšky. Pomalu jsem propadala zoufalství. Pak mi Gerardo – jeden z místních kluků, se kterým jsem se spřátelila – navrhl, ať se zkusím zeptat v Hooters.

Protože věděl svoje, nařídil mi navléct si ty nejkratší a nejtěsnější šaty a zmalovat se jak stará koza. V zrcadle se mi vracel obraz vysloužilé chodkyně od Dubí, ale Gerardo mlaskl a vypadal spokojeně.

O půl hodiny později jsem otevírala dveře, nad kterými svítilo logo se sovou a nápisem Hooters. Přivítala mě neobvyklá podívaná. Okolo stolů skákal snožmo postarší chlapík, u uší si jako králičí slechy držel jídelní lístky. K tomu do rytmu tleskalo pět dívek v šortkách o velikosti spodních kalhotek a tílkách s obrázkem sovy na prsou. Zpívaly: „We are singing Hooters song, not so short and not so long…“. To jsem ještě netušila, že jde o oblíbený rituál pro narozeninové oslavence.

Následný pohovor s manažerem Billem měl bleskový průběh. Kdepak dotazy na angličtinu nebo praxi, jen zálibný pohled na mou postavu od hlavy až k patě – a už jsem podepisovala smlouvu.

Co je vlastně Hooters? Američani se na tuhle fastfoodovou síť dívají trochu s opovržením, trochu shovívavě, ale zároveň ji milují (obzvlášť muži) a moc rádi ji navštěvují. Kromě oblíbených specialit, jako jsou pikantní smažená kuřecí křidýlka, krabí klepeta a různé druhy burgerů (většinu jsem ochutnala a opravdu je to dobré) tam míří také za sportovními přenosy a především za atraktivními servírkami. Úkolem hooters girls totiž není jen roznášet jídlo. Strávníci se chtějí hlavně bavit a obdivovat lepé ženské křivky.

„Neustále se usmívej. Vždycky. To je pravidlo číslo jedna. A taky si rozpusť vlasy, sepnuté je mít nesmíš. A víc se namaluj,“ tak mě poučovala moje školitelka Alex. První den jsem celé dopoledne leštila okna, rovnala pepřenky a kečupy na stolech do přímky a snažila se naučit čísla jednotlivých stolů. Okolo poledne se začali trousit první hosté a s přibývajícím hodinami restaurace postupně praskala ve švech.

„Ty jsi tady nová, viď? A pěkná, moc pěkná…“ objal mě okolo ramen chlapík kovbojského vzezření, když jsem kolem něj klopýtala uličkou s tácem plným špinavého nádobí. Se zdvořilým úsměvem jsem se vymanila, ale odchytil mě opět cestou zpátky. Prosím společnou fotku, s rukou kolem pasu, do objektivu vycenit zoubky...

...a podepsat se na tričko, kde už se skví jména ostatních dívek. To byl zas věrný návštěvník Henry, lovec autogramů. Večer co večer z barové židličky upřeně pozoroval pohupující se zadečky, které se lákavě vlnily kolem.

„Zítra tě tu chci vidět v silonkách a ohol si nohy,“ nešetřil mě také manažer. A tak jsem se další den nakrucovala v bílých teniskách, shrnutých bílých podkolenkách, silonkách (dokonalá hooters girl přece nemůže mít celulitidu), kratičkých khaki šortkách a v upnutém tričku se sovou, které jsem vyfasovala o číslo menší, aby byly patrné všechny obliny. Lepší obleček pro třicetistupňová vedra jsem si nemohla přát.

V dalších dnech jsem poznávala, jak to vlastně v Hooters chodí. Jako hosteska jsem měla za úkol stát u dveří a vítat hosty. Spočítala jsem je, prohodila několik společenských frází a pak je odvedla ke stolu, což byla jedna z nejnevděčnějších činností. Proč? Každá ze servírek obsluhuje určitou část lokálu a samozřejmě čím více zákazníků uloví, tím více si vydělá. Mé pokusy o spravedlnost čelily těžkým zkouškám, nátlakům ze strany holek a nevraživým poznámkám a naschválům těch, které se cítily poškozené. Velký rozdíl byl také mezi Američankami a Evropankami. Ty tvořily v Hooters polovinu personálu, většinou pocházely z Ukrajiny, Ruska či Polska. Rozdělení stolů měl na starosti manažer – a nešlo si nevšimnout, že ta nejatraktivnější místa u okna získaly vždycky místní slečny.

„Hej, ty nová, přines příbory! Doplň sklenice! Připrav mi tři coly na dvacítku, dvě s ledem, jednu bez. Jak to, že už zas nejsou talíře? Na osmnáctce není kečup! Utři podlahu na terase! Tak kdy doneseš ten led, sakra?!“ Takhle nějak probíhala naše zprvu jednostranná komunikace. Kromě hlídkování u dveří jsem se starala i o další věci – doplňování nádobí, přípravu pití, úklid stolů, odnášení odpadků. Ačkoli v podniku pracovalo i několik silných chlapíků, obvykle jen škodolibě přihlíželi, když jsem se mezi hosty potácela s obrovským kontejnerem plným zbytků nebo těžkými nádobami s ledem. Hosteska je totiž děvečka pro všechno. Dokud se neozve.

Nezbývalo než se mnohokrát razantně ohradit a smířit se s tím, že blonďaté americké modelky si na svou stranu nezískám. S Evropankami se dalo vyjít lépe, samy na sobě pociťovaly, že rovnoprávnost tady nefunguje. Ale i tak uměly dát najevo, že hosteska je pro ně něco podřadného...

Jednoho večera lokál praskal ve švech. Na obrazovkách běžel přenos národního mistrovství ve wrestlingu. U stolů se mačkali opilí potetovaní motorkáři, rodiny s malými dětmi, skupiny povykujících teenagerů i zdánlivě seriózní dámy a pánové středního věku. Ti všichni se změnili v jeden velký skandující dav. Dodnes mám před očima zhruba padesátiletou paní při těle, která v sukni a lodičkách vylezla na jídelní stůl, když se na obrazovce objevil zápasník s obličejem zalitým krví z roztrženého obočí, a v transu mávala rukama a křičela: „Doraž ho, doraž ho!“ Ostatní lidé nadšeně hvízdali.

„Běž se posadit k těm dvěma na třicetšetce, budou mít radost,“ řekla mi jednou Anastacia, servírka z Ruska, se kterou jsem se nejvíc skamarádila. Hostesky obvykle jedlíky přímo u stolů neoslovovaly, ale občas jsem někoho upoutala i jinak než upuštěným talířem. A tak jsem půl hodiny bavila dva řidiče kamionu z Arizony svými zážitky z „Československa“ a vysvětlovala jim, že náš prezident byl „Hejvl“ a ne „Górbečjou“. Při odchodu mi jeden z nich podal ruku se slovy: „Za nejkrásnější úsměv v Kitty Hawk!“ Když jsem dlaň otevřela, leželo mi na ní dvacet dolarů.

V Hooters jsem pracovala o víkendech dva měsíce a vydělala si v přepočtu něco přes dvacet tisíc korun. Jako servírka v plné sezóně bych si přišla i na pětinásobek.

Všechny peníze jsem vložila do cestování po nejkrásnějších místech USA – San Franciscu, New Yorku, Grand Canyonu, Yellowstone… A vzpomínala jsem při tom na zkušenosti, které mi tahle práce dala. Hasila jsem regulérní hospodskou rvačku. Odolávala návrhům dotěrného manažera. Styděla se za americké servírky, které nechtěly u stolu černošskou rodinu, protože zabírala místo pro bohatší hosty. Naháněla zfetované mladíky, kteří se nacpali k prasknutí a pak chtěli utéct bez placení. Klepala se strachy při stopování, když Gerardo nesplnil slib a nepřijel pro mě.

A smála se, když mi jeden Slovák žijící na ostrovech prozradil, co vlastně znamená Hooters: „Jo, hooter je sova, je to taky houkačka. Ale hooters, to jsou prostě – kozy. A nemyslím ty na pastvě.“ Nevyměnila bych ani jeden z těchto zážitků. Už pro to poučení :-)