Kurz sebeobrany odhalí krutou realitu
Samozřejmě je jasné, že za osm hodin vás nikdo nenaučí, jak se ubránit kdykoli a komukoli, a to ani není ambicí kurzu. Je třeba pochopit základní věc: pokud si muž-útočník usmyslí, že nás dostane, my jako ženy prostě nemáme šanci vyhrát. A s tímto faktem je třeba pracovat. Kurz je proto zaměřený hlavně na prevenci, a ačkoli je praktická hodina plná pohybu a simulace reálných přepadení, pro mě osobně to byl hlavně souboj s hlavou a psychikou. Nikdy by mě nenapadlo, jak těžké je naučit se nahlas zařvat, zejména na někoho ze vzdálenosti pár centimetrů. Stejně tak nejsme z běžného života zvyklí na těsný fyzický kontakt s někým jiným než s partnerem (dětmi, popřípadě dalšími členy rodiny) – a tady jsme se najednou po sobě váleli s úplně cizími lidmi.
Pod vedením instruktorky jsme vše trénovaly my holky na sobě navzájem a poté i s instruktory-muži. Ti zapojovali pouze zlomek své síly nebo byli dokonce úplně pasivní – a přesto jsme si s nimi ve většině případů neokázaly poradit. Jednou z příčin je zakořeněná slušnost, druhou pak čistě fyzická převaha chlapa nad ženskou, se kterou nic nenaděláme.
Kurz byl zakončený praktickou zkouškou v terénu. Konala se pozdě večer v pražských Modřanech, tedy celkem zajímavé čtvrti, kde najdeme jak továrny, tak velké zalesněné plochy. První část probíhala v tramvajovém podchodu. V dvouminutových intervalech jsme byly vypuštěny na trať, kde čekali nejrůznější ožralové, úchylové a feťáci – samozřejmě (k nepoznání) převlečení instruktoři. Některý útočil jen slovně, jiný i fyzicky, ale celkově to ještě nebylo tak hrozné, protože v podchodu chodili i „civilisté“ a já osobně jsem stále měla pocit, že je to jen jako. To byl ale právě účel, abychom se rozehřály a trochu nabudily.
Skutečného bobříka odvahy jsme absolvovaly až ve druhé části. Tentokrát jsme stejným způsobem procházely úzkou neosvětlenou asfaltovou cestičku, která se podél silnice klikatila mezi hustými stromy. Lampa jedna na dvě stě metrů, viditelnost takřka nula, neproniknutelné křoví ze všech stran. Samozřejmě žádná soudná osoba by tudy v pozdní noční hodinu sama nešla (možná ani denní), ale o to teď nešlo. Na začátku trasy jsem si nabrala do dlaně hrst kamínků – pochopitelně jsme na obranu nesměly použít žádné zbraně typu nůž či sprej, ale jinak jsme měly naprostou volnost, co vymyslíme. Když na mě vyběhl z křoví první útočník, hodila jsem mu kamínky na nohy, což ho jen rozesmálo (do obličeje jsem si přece jen netroufla), a tím veškerá legrace končila.
To místo bylo samo o sobě tak hnusné, že už to nešlo brát jako hru, nervy jsem měla napnuté k prasknutí. V tu chvíli se proti mně vynořila další postava, která mě bez povšimnutí minula, po nějaké době se ale otočila a vydala za mnou. To mě zaměstnalo natolik, že jsem byla naprosto nepřipravená, když mi najednou zasvítila do očí baterka a oslepila mě. V dalším okamžiku se na mě vrhl kdosi se sprostými nadávkami a chytil mě tak, že nebyla šance se vyprostit. Chvíli jsem bojovala, aniž bych vydala hlásku, útočník ale začal být stále hrubší, až jsem se začala opravdu hodně bát, navíc se k němu přidal další.
Oba mě naprosto bez jakýchkoli ohledů strhli na zem do křoví a snažili se mi servat tašku i oblečení. V tu chvíli mi hlava přepnula do nějaké jiné dimenze a všechno to bylo úplně opravdové. A teprve v tu chvíli ze mě vyšly i nějaké zvuky. Snažila jsem se použít všechno, co jsem se dozvěděla na kurzu, ale spíš jsem jen dělala instinktivní pohyby a naprosto marně se pokoušela zasadit nějakou ránu. Ten boj určitě trval jen pár desítek vteřin, ale mně to připadalo jako věčnost. A najednou už jsem vůbec nemohla, dusila jsem se, síly mě opustily, a být to doopravdy, asi se trpně vzdám a jen ležím a čekám, co se stane… tady mě nakonec pustili a já jsem klopýtala dál a snažila se popadnout dech. Další útoky se odehrávaly ve stejném duchu a do cíle jsem lezla skoro po čtyřech, naprosto vyřízená.
Když jsme se všechny holky sešly živé v cíli, vypadaly jsme sklesle a zničeně. Kromě mě všechny přišly o batoh či kabelku – já ji ubránila jen díky tomu, že jsem ji měla na rameni pod zapnutou mikinou. Odřeniny, modřiny, roztržený ret – to samozřejmě není nic příjemného, ale na to nikdo nemyslel. Horší byly ty pocity v hlavě – s těmi se srovnává mnohem hůř.
I samotní instruktoři se před touto akcí chodí posilnit do hospody, protože tito v běžném životě slušní lidé by jinak velmi těžko dokázali takhle přesvědčivě hrát a mít potřebnou dávku agresivity. My bychom toho panáka potřebovaly spíš potom. I když všechno bylo jen jako, ten pocit ponížení a bezmoci byl naprosto skutečný a šokující. Jsem z toho přešlá ještě teď, druhý den. Myslela jsem si, jak jsem díky sportu v kondici – ale stačí pár vteřin souboje naplno a je po ní. Myslela jsem si, že dokážu aspoň silně kopnout – a poté, co jsem se vší silou strefila jednomu z útočníků do holenní kosti, mi řekl „no tímhle bys mě fakt pobavila“. Myslela jsem si, že se svojí výškou 180 cm mám výhodu aspoň oproti někomu, kdo je o hlavu menší. A ani náhodou…
Nezbývá mi než konstatovat, že navzdory všem feministickým řečím a společenským změnám se vztah mezi muži a ženami od pravěku nijak nezměnil. Kdo je silnější, ten obvykle vyhraje. Nám slabším nezbývá než se snažit uhrát to tím, co vymyslíme…
Kateřina Kozmová
Záhada posledních tří kilogramů aneb Co v těhotenství sníš, po porodu jako když najdeš
Záchvat sebereflexe mě obvykle popadá ve třech případech: Když po delší době vidím kamarádku, která vypadá zkrátka úžasně. Když je mistrovství světa v atletice. A když se vidím na aktuální fotce. To vše se teď stalo.
Kateřina Kozmová
Já bych všechny ty fejsbůky zakázala!
Dlouho jsem si říkala, že nebudu kálet do vlastního hnízda. Ale tohle téma ve mně bublá tak dlouho, že nakonec muselo ven. Protože matky na mateřské a facebook, to je stejně nerozlučná dvojice jako Pat a Mat.
Kateřina Kozmová
Žena a parkování
Od přírody jsem spíše pesimista, který chce být příjemně překvapován. A proto mi nevadí, že jsem občas za blbce.
Kateřina Kozmová
Dostihy nejsou týrání koní!
Jako každý rok se v naší republice v říjnu nečekaně objeví mnoho milovníků koní a zkušených odborníků na dostihovou problematiku. Stačí k tomu jediný závod – Velká pardubická steeplechase. Vždycky si říkám, kde tito lidé během celé dostihové sezóny byli?
Kateřina Kozmová
Jaké je být Hooters girl
Jakmile jsem se dočetla, že v Praze bude otevřena restaurace Hooters, zavzpomínala jsem na svoje americké léto 2007...
Kateřina Kozmová
Už nebudu povrchní kráva!
Prohlásila moje kamarádka, která už nějaký ten pátek pobývá v zahraničí a přijela se na skok podívat do Čech.
Kateřina Kozmová
Váňa na Hrad! aneb Zcela nekorektní reportáž z Pardubic
Jeden z mých prvních blogů na tomto serveru se téměř na den přesně před rokem věnoval Velké pardubické. Letos jsem ji opět viděla jako přímý divák na závodišti a mám-li ji charakterizovat jedinou větou, je to tahle: Byl to největší sportovní zážitek mého života!
Kateřina Kozmová
Chtěla bych být chlapem...
... protože bych nebyla paranoidní. Za to vděčím hlavně své matce: za fóbii, že každá osoba mužského pohlaví je potenciální násilník, který jen léta trpělivě čeká na svou příležitost.
Kateřina Kozmová
Rvačka v tramvaji...
... aneb Kdo vychovával tyhle "děti"?
Kateřina Kozmová
Agónie a extáze: Pražský půlmaraton očima nadšené běžkyně
Pateticky řečeno: Opravdová krása se rodí jen z bolesti a utrpení. Krásou půlmaratonu je fakt, že dobrovolně trpí všichni kolem vás.
Kateřina Kozmová
S Jessinkou v posteli
Text bez jakýchkoli ambicí, jen pro čiré potěšení aneb Pes je lék na všechno.
Kateřina Kozmová
Já prostě běhám pro radost...
...a až začnu přemýšlet nad pořadím, tak se na běhání vyprdnu!
Kateřina Kozmová
Běžcova euforie aneb Nejdelších 21 097,5 metru v mém životě
Mimo "mainstreamový" blogerský proud pro ty, kdo mi rozumí - v duchu Zátopkových slov: Pták létá, ryba plave a člověk běhá. Ale já jsem měla pocit, že taky létám. Uběhla jsem totiž půlmaraton - i když "jen" v tréninku sama se sebou a ne v pětitisícovém davu.
Kateřina Kozmová
Vzpomínky na Ameriku 7
Při psaní řádků, o které se podělím tentokrát, jsem poprvé přemýšlela, jestli nevytvořit cenzurovanou verzi pro rodiče...
Kateřina Kozmová
Vzpomínky na Ameriku 6
Kdo se koupal ve tři ráno opilý ve vířivce, kdo skončil ve vězení a proč se naše manažerka plazila po kolenou - to se dozvíte v další vzpomínce na blahé časy v Severní Karolíně.
Kateřina Kozmová
Naučím se někdy učit se?
Stále nechápu, jak jsem mohla dojít až do posledního ročníku vysoké školy. Takhle jsem totiž dospěla k poslední zkoušce (a k většině všech předešlých od gymnázia až doteď):
Kateřina Kozmová
Spokojenost a štěstí: Je to totéž?
Být nespokojený neznamená totéž co být nešťastný. A dá se s tím snáze něco dělat, někdy i maličkostmi. Být šťastný je běh na mnohem delší trať a dost často nemůže běžet ten, koho se to týká.
Kateřina Kozmová
Zabije mě jednou čekání, nebo ten, kdo stojí ve frontě se mnou?
Nesnáším čekání. Ne proto, že bych pořád měla tak naspěch... Je to prostě nebezpečná věc.
Kateřina Kozmová
Vzpomínky na Ameriku 5
Jak se tančí po americku, jak jsem se přecpali na Den nezávislosti a co všechno musí vydržet americká pračka.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 35
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 5675x