Kurz sebeobrany odhalí krutou realitu

1. 06. 2011 14:40:05
Mám za sebou kurz sebeobrany pro ženy. Kromě toho, že jej vede má kamarádka, která mě k účasti dlouho ponoukala, mě k tomu přiměl především nepříjemný zážitek z doby nedávné. Cestou domů od tramvaje mě v ulici, kde bydlím, zastavil cizí chlap s dotazem „Co máš v tý kabelce?“. Že to nebyla konverzační otázka, je asi jasné. Nezjistil to jen díky tomu, že se v danou chvíli otevřely dveře domu, před kterým mi zastoupil cestu. Chlap pak zcela pokojně pokračoval v chůzi jakoby nic, a já jsem si teprve doma uvědomila, co se vlastně stalo, a že jsem neudělala vůbec nic. Jen jsem tam stála a civěla.

Samozřejmě je jasné, že za osm hodin vás nikdo nenaučí, jak se ubránit kdykoli a komukoli, a to ani není ambicí kurzu. Je třeba pochopit základní věc: pokud si muž-útočník usmyslí, že nás dostane, my jako ženy prostě nemáme šanci vyhrát. A s tímto faktem je třeba pracovat. Kurz je proto zaměřený hlavně na prevenci, a ačkoli je praktická hodina plná pohybu a simulace reálných přepadení, pro mě osobně to byl hlavně souboj s hlavou a psychikou. Nikdy by mě nenapadlo, jak těžké je naučit se nahlas zařvat, zejména na někoho ze vzdálenosti pár centimetrů. Stejně tak nejsme z běžného života zvyklí na těsný fyzický kontakt s někým jiným než s partnerem (dětmi, popřípadě dalšími členy rodiny) – a tady jsme se najednou po sobě váleli s úplně cizími lidmi.

Pod vedením instruktorky jsme vše trénovaly my holky na sobě navzájem a poté i s instruktory-muži. Ti zapojovali pouze zlomek své síly nebo byli dokonce úplně pasivní – a přesto jsme si s nimi ve většině případů neokázaly poradit. Jednou z příčin je zakořeněná slušnost, druhou pak čistě fyzická převaha chlapa nad ženskou, se kterou nic nenaděláme.

Kurz byl zakončený praktickou zkouškou v terénu. Konala se pozdě večer v pražských Modřanech, tedy celkem zajímavé čtvrti, kde najdeme jak továrny, tak velké zalesněné plochy. První část probíhala v tramvajovém podchodu. V dvouminutových intervalech jsme byly vypuštěny na trať, kde čekali nejrůznější ožralové, úchylové a feťáci – samozřejmě (k nepoznání) převlečení instruktoři. Některý útočil jen slovně, jiný i fyzicky, ale celkově to ještě nebylo tak hrozné, protože v podchodu chodili i „civilisté“ a já osobně jsem stále měla pocit, že je to jen jako. To byl ale právě účel, abychom se rozehřály a trochu nabudily.

Skutečného bobříka odvahy jsme absolvovaly až ve druhé části. Tentokrát jsme stejným způsobem procházely úzkou neosvětlenou asfaltovou cestičku, která se podél silnice klikatila mezi hustými stromy. Lampa jedna na dvě stě metrů, viditelnost takřka nula, neproniknutelné křoví ze všech stran. Samozřejmě žádná soudná osoba by tudy v pozdní noční hodinu sama nešla (možná ani denní), ale o to teď nešlo. Na začátku trasy jsem si nabrala do dlaně hrst kamínků – pochopitelně jsme na obranu nesměly použít žádné zbraně typu nůž či sprej, ale jinak jsme měly naprostou volnost, co vymyslíme. Když na mě vyběhl z křoví první útočník, hodila jsem mu kamínky na nohy, což ho jen rozesmálo (do obličeje jsem si přece jen netroufla), a tím veškerá legrace končila.

To místo bylo samo o sobě tak hnusné, že už to nešlo brát jako hru, nervy jsem měla napnuté k prasknutí. V tu chvíli se proti mně vynořila další postava, která mě bez povšimnutí minula, po nějaké době se ale otočila a vydala za mnou. To mě zaměstnalo natolik, že jsem byla naprosto nepřipravená, když mi najednou zasvítila do očí baterka a oslepila mě. V dalším okamžiku se na mě vrhl kdosi se sprostými nadávkami a chytil mě tak, že nebyla šance se vyprostit. Chvíli jsem bojovala, aniž bych vydala hlásku, útočník ale začal být stále hrubší, až jsem se začala opravdu hodně bát, navíc se k němu přidal další.

Oba mě naprosto bez jakýchkoli ohledů strhli na zem do křoví a snažili se mi servat tašku i oblečení. V tu chvíli mi hlava přepnula do nějaké jiné dimenze a všechno to bylo úplně opravdové. A teprve v tu chvíli ze mě vyšly i nějaké zvuky. Snažila jsem se použít všechno, co jsem se dozvěděla na kurzu, ale spíš jsem jen dělala instinktivní pohyby a naprosto marně se pokoušela zasadit nějakou ránu. Ten boj určitě trval jen pár desítek vteřin, ale mně to připadalo jako věčnost. A najednou už jsem vůbec nemohla, dusila jsem se, síly mě opustily, a být to doopravdy, asi se trpně vzdám a jen ležím a čekám, co se stane... tady mě nakonec pustili a já jsem klopýtala dál a snažila se popadnout dech. Další útoky se odehrávaly ve stejném duchu a do cíle jsem lezla skoro po čtyřech, naprosto vyřízená.

Když jsme se všechny holky sešly živé v cíli, vypadaly jsme sklesle a zničeně. Kromě mě všechny přišly o batoh či kabelku – já ji ubránila jen díky tomu, že jsem ji měla na rameni pod zapnutou mikinou. Odřeniny, modřiny, roztržený ret – to samozřejmě není nic příjemného, ale na to nikdo nemyslel. Horší byly ty pocity v hlavě – s těmi se srovnává mnohem hůř.

I samotní instruktoři se před touto akcí chodí posilnit do hospody, protože tito v běžném životě slušní lidé by jinak velmi těžko dokázali takhle přesvědčivě hrát a mít potřebnou dávku agresivity. My bychom toho panáka potřebovaly spíš potom. I když všechno bylo jen jako, ten pocit ponížení a bezmoci byl naprosto skutečný a šokující. Jsem z toho přešlá ještě teď, druhý den. Myslela jsem si, jak jsem díky sportu v kondici – ale stačí pár vteřin souboje naplno a je po ní. Myslela jsem si, že dokážu aspoň silně kopnout – a poté, co jsem se vší silou strefila jednomu z útočníků do holenní kosti, mi řekl „no tímhle bys mě fakt pobavila“. Myslela jsem si, že se svojí výškou 180 cm mám výhodu aspoň oproti někomu, kdo je o hlavu menší. A ani náhodou...

Nezbývá mi než konstatovat, že navzdory všem feministickým řečím a společenským změnám se vztah mezi muži a ženami od pravěku nijak nezměnil. Kdo je silnější, ten obvykle vyhraje. Nám slabším nezbývá než se snažit uhrát to tím, co vymyslíme...

Autor: Kateřina Prachařová | středa 1.6.2011 14:40 | karma článku: 46.97 | přečteno: 30394x

Další články blogera

Kateřina Prachařová

Záhada posledních tří kilogramů aneb Co v těhotenství sníš, po porodu jako když najdeš

Záchvat sebereflexe mě obvykle popadá ve třech případech: Když po delší době vidím kamarádku, která vypadá zkrátka úžasně. Když je mistrovství světa v atletice. A když se vidím na aktuální fotce. To vše se teď stalo.

18.8.2017 v 16:02 | Karma článku: 11.96 | Přečteno: 335 | Diskuse

Kateřina Prachařová

Já bych všechny ty fejsbůky zakázala!

Dlouho jsem si říkala, že nebudu kálet do vlastního hnízda. Ale tohle téma ve mně bublá tak dlouho, že nakonec muselo ven. Protože matky na mateřské a facebook, to je stejně nerozlučná dvojice jako Pat a Mat.

22.6.2017 v 22:13 | Karma článku: 26.64 | Přečteno: 2985 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Alena Křehotová

Mě nedostane ani ramadán

Letos jsem pro dovču zvolila mnohá kritéria (a zadala jsem cestovce, aby našla a zajistila), ale destinace - totiž kam - tam nebyla. Šlo o termín, cenu, k ní all in na 10 dní, teplotu moře...a podle toho to dopadlo.

26.5.2019 v 13:18 | Karma článku: 9.91 | Přečteno: 292 | Diskuse

Tomáš Gayer

GDPR : drobný příklad osobitého výkladu

Právě včera to byl jeden rok, kdy vstoupila v platnost účinnost nařízení Evropského parlamentu a Rady EU : GDPR (General Data Protection Regulation).

26.5.2019 v 8:47 | Karma článku: 19.91 | Přečteno: 385 | Diskuse

Josef Nožička

Reakce na "vzteklý plivanec" Davida Vlka

Je korektní označit každého, kdo chodí demonstrovat za odvolání ministryně Benešové, za ovci? A je korektní každého, kdo s demonstracemi nesouhlasí, označovat za příznivce starých pořádků či zapšklého seniora?

26.5.2019 v 8:40 | Karma článku: 38.17 | Přečteno: 1211 | Diskuse

Filip Vracovský

Socialismus je opět sexy?

Není. To je jen vábení laciné prostituky na kterou mládí plné testosteronu naskáče a pak musí nutně skončit na kožním.

26.5.2019 v 5:58 | Karma článku: 24.58 | Přečteno: 501 | Diskuse

Simona Podlipská

Jak stát úspěšně ždímá peníze i z těch nejubožejších lidí.

Náš stát prostě umí využít každé situace, aby si "něco vydělal". Tím něco myslím miliardy, které získá od občanů, kteří jsou na pokraji bídy a musí žít jen z životního minima, což určitě není jednoduché.

25.5.2019 v 22:38 | Karma článku: 27.26 | Přečteno: 1315 | Diskuse
Počet článků 35 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5613

TO FINISH FIRST, FIRST YOU HAVE TO FINISH. Věčná pesimistka s občasnými záblesky naděje na konverzi k optimismu. Více o mně na www.prasnacesta.cz

Najdete na iDNES.cz