Nesnáším čekání. Ne proto, že bych pořád měla tak naspěch... Je to prostě nebezpečná věc.
V tom lepším případě si jen zapomenu knížku nebo sudoku a začnu se nudit, v tom horším se mi začne intenzivně chtít tam, kam i císař pán chodí sám.
Minulý týden jsem jela s přítelem na letiště, vydal se do Helsinek referovat o Tomáši Vernerovi. V sedm hodin ráno jsme vyrazili z Uhříněvsi a za čtvrt hodiny se zasekli v první zácpě. ČEKALI JSME. Uklidňovala jsem se, že se určitě brzy rozjedeme a bude to dobré, ale něco se začalo dít.
Probojovávali jsme se dalšími kolonami a mně bylo na sedadle spolujezdce čím dál víc ouzko. Čas neúprosně běžel. Letadlo startovalo v devět a check-in stanovili na 8.20. V 8.20 jsem seděla v takové malé místnůstce v McDonalds na Divoké Šárce a říkala si, že zřejmě budeme mít hodně dlouho tichou domácnost.
Na Ruzyni přítel vyskočil z auta a uháněl jeleními skoky k přepážce, já jsem se mezitím modlila, aby u ní seděla nějaká opravdu hodná osoba. Hodná osoba tam naštěstí byla, a tak jsem se po mobilovém rozloučení mohla přesunout za volant a vydat se na zpáteční cestu, tentokrát do své redakce v centru.
Ranní špička právě vrcholila, a tak jsem uvízla hned na kraji Evropské. Na rozdíl od jiných řidičů, kteří si v zácpě v poklidu čtou noviny, já něco podobného nemůžu riskovat. Když se začtu, nevím o světě a zřejmě bych zastavila až o překvapeného chudáka před sebou. Takže jsem byla odkázaná jen na nervózní bubnování do volantu a tupé zírání před sebe, zpestřené občas pohledem na jiného uvězněného řidiče, který se zrovna dloubal v nose a myslel si, že když sedí v autě, tak je neviditelný.
ČEKALI JSME. Ve chvíli, kdy jsem minula osudný McDonalds, mi můj organismus dal najevo, že ještě neřekl poslední slovo. Po čele mi stékaly kapky potu, měla jsem chuť odstavit auto na chodníku a odcupitat pěšky kamkoli do temného rohu. Po půl hodině se v mém směru objevil spásný svítící nápis KFC. Zajela jsem na parkoviště impozantním smykem, vyskočila z auta jako Sergej Bubka v době největší slávy a za pár vteřin už jsem věšela kabelku na kliku a porovnávala, který z fastfoodových řetězců má hezčí kachlíčky na podlaze.
Po nějaké době jsem se již plavnou chůzí donesla k autu, nastartovala, spořádaně se zařadila do kolony a za krásnou půlhodinku byla na Vítězném náměstí. Vjela jsem na kruhový objezd, podívala se na sedadlo vedle sebe... a konsternovaně objela Kulaťák dvakrát dokola. Před očima se mi při tom míhal děsivý obrázek černé kabelky, která se dosud tiše pohupuje na klice záchoda v KFC.
Zpátky do kopce byla kolona poloviční, ale i tak jsem měla chuť za volantem zoufalstvím výt a tlačit ostatní auta nárazníkem. Do KFC jsem vlétla pro změnu stylem Usaina Bolta, slečna za pultíkem si mě měřila dost podezřívavě. Naštěstí se ale konal happyend a světe div se kabelka i s penězi, doklady, klíči, mobily a dalšími poklady visela stále tam, kde jsem ji předtím házenkářským hodem zavěsila...
Až na stavy alvei profluvium a stavy sklerotické ale zaplaťpámbůh snáším čekání celkem bez úhony. Ne tak jiní lidé.
V tentýž den odpoledne jsem měla cestu na Floru, a tak jsem si šla nakoupit do tamějšího Alberta. Asi se nikdy nepoučím, že je to jeden z nejvytíženějších supermarketů a nákup v něm je během na hodně dlouhou trať. Tentokrát však byla situace opravdu extrémní, u všech kas čekala desetimetrová fronta lidí. Měla jsem v košíku noviny, takže jsem se dala do čtení a poklidně vyčkávala. Teprve když jsem zjistila, že už mám přečtené tři stránky a stojím pořád na stejném místě, zpozorněla jsem.
U mé pokladny něco drhlo. Spíš někdo. Sešly se tři osoby, které dohromady vytvořily výbušnou směs - nerudný důchodce, nezkušená pokladní v záběhu a hysterická "panička" (viz. blog Renaty Francové, který tuto kategorii přesně popisuje). Pokladní neuměla vyměnit pásku, důchodce nedostal účtenku, panička stráááááášně spěchala.
Na pomoc přispěchala druhá pokladní, po ní vedoucí obchodu a svými radami a především blbými poznámkami se přidali všichni lidi kolem. Nevím, kam celý nakupující dav spěchal, ale výkřiky typu:
"Když jste tak neschopná, tak za tu kasu nelezte!"
"Ježišmarjá pani, nezdržujte, si z nás děláte prdel nebo co?"
"Já se z tý ženský pos...u, sem tak ještě někdy pudu!"
"Pane, co nám to tu vykládáte, vy snad stojíte frontu? Běžte za tu kasu vy!" (na vedoucího prodejny, který se snažil agresivní dav uklidňovat)
té chuděře rozhodně práci neulehčily.
Hlasy stále sílily, lidi jako by se navzájem chtěli trumfnout, kdo zařve víc nahlas větší urážku. Byla jsem asi jediná, kdo nikam nespěchal, kdo nesoutěžil ve vulgaritách, ale zato jediná, která se styděla. Síla davu může být někdy impozantní, ale taky je hrozivá. Syčící had před "mojí" pokladnou nakazil i ty ostatní, za chvíli mi už z toho povykování bzučelo v hlavě.
Obdivovala jsem tu pokladní, že dovedla zachovat klid, na invektivy nereagovala, nenechala se vytočit ani vedoucím, který, zřejmě aby se lidem zavděčil, ji sjel jako malou holku, a dokonce každého zákazníka slušně pozdravila, i když jí předtím nadával sebevíc. Nerudnému důchodci v klidu vytiskla účtenku, takže konečně s brbláním odjel i se svou pojízdnou kostkovanou taškou, hysterické paničce vzorně skládala nákup do igelitky. Pořád se usmívala.
Když jsem přišla na řadu já a nahlas ji pozdravila, překvapeně se na mě podívala, protože to se jí ten den asi ještě nestalo. Nicméně usmívala se pořád stejně jako robot. Stejně jako panička s narvanými igelitkami i povykující muž v kvádru a s aktovkou za ní - působilo to dost děsivě, když vidíte někoho, kdo vám sprostě nadává do obličeje a přitom se usmívá.
Tak si tak říkám, že přesně takhle vypadají lidi, o kterých čas od času slyšíme ve zprávách, že se zničehonic sebrali a postříleli celou rodinu nebo kolegy v práci. A sousedi pak před kamerou prožívají svou vteřinu slávy a donekonečna kroutí v údivu hlavou: "Byl to takový tichý, nenápadný člověk!"
Není lepší se pos...t?
