Velká pardubická, velká přehlídka velkých emocí

Před měsícem se běžel 118. ročník slavné Velké pardubické. Po letech mohutného fandění před televizí jsem se rozhodla vydat se do české dostihové mekky osobně. Byla to poučná zkušenost.

Archiv autorky

Na úvod bych měla sdělit, že jsem milovník koní, aktivní jezdec od svých sedmi let (je mi pětadvacet) a na "Velkou" jsem jela jako někdo, kdo chce vidět krásná zvířata, nesestřelitelného Pepíka Váňu a poznat atmosféru, o které všichni, kdo ji zažili, dlouho vyprávějí.

Divácký zážitek se naplňuje už po cestě. Pět kilometrů před závodištěm se řadíme do kolony, za jakou se nemusí stydět ani Jižní spojka ve chvíli, kdy silničáře i řidiče opět zaskočila zima. Kolonu řídí příslušníci policie a armády, která vlastní letiště vedle hipodromu. Řízení probíhá stylem "VIP auta rovnou, sprostý lid šup na okružní jízdu". Po zhruba hodinovém popojíždění se dostáváme k letišti, které slouží jako parkovací plocha. Nutno říct, že tady organizace šlape jako hodinky, u vchodu kromě zaplacení parkovného koupíme rovnou i lístky a podle pokynů usměvavé dívky "kluci si vás navedou" poslušně kormidlujeme od jedné oranžové vesty k druhé. Pak nasedáme do přistaveného autobusu a ten nás odváží přímo k závodišti.

Nestačím se divit. Davy, davy, davy. Třicet tisíc lidí korzujících všemi směry, desítky stánků od jezdeckých potřeb přes klobásy a pivo po tradiční perník. Projít je téměř nemožné, na dvou stech metrech rovné cesty své společníky několikrát ztratím. Spektrum návštěvníků je pestré: typičtí koňáci poznatelní na první pohled, rodiny s dětmi, mladé milenecké dvojice, čiperní důchodci... Kroky většiny vedou od piva přes WC do fronty u bookmakerů.

Dostihy u nás nejsou v popředí zájmu klasických sázkařů, zejména proto, že je ještě neobjevily velké společnosti Fortuna a Tipsport (respektive objevily, ale neudělaly dostihům takovou reklamu, aby si toho veřejnost ve větší míře všimla). Přímo na závodišti o tradiční druhé říjnové neděli se však dějí věci. U několika okének se tlačí zástupy zcela nesourodých lidiček. Jelikož naše čtyřčlenná skupinka se rovněž rozhodla vsadit (" když už jsme tu, tak si to taky zkusíme, ne?") a mí tři společníci jdou stát pro změnu frontu na čaj, vyfasuji obětované stokoruny a zařazuji se do nedočkavého hada plného rukou třímajících bankovky v jedné a kelímek s pivem v druhé. Spolu s odhazovanými kalíšky roste i kuráž svátečních sázkařů: "Tak mámo, co tam píšou, Váňa to má jistý, tož na něj dáme tisíc, co říkáš?" "Ale houby, ten to nevyhraje, je na to starej, dáme tu bílú kobylu, říkal to támhleten chlap a vsadil rovnejch deset tisíc!" "No já nevím, bílej kůň, není to divný, co? Já bych to viděl na nějakou jistotu." "Mamí, mamí, vsaď mi na číslo deset, prosím, prosím!" "A co to je, ta desítka?" "Já nevím, mně se líbí to číslo..." "Dej pokoj, prosím tě, že se ti líbí číslo, to není jen tak, když už vsadíme, tak ať vyhrajeme, no né?" Had se vlní k okénku, rodina je na řadě.

"Dobrej, prosim vás, tak my sme čtyry a chceme všici vsadit, děláme to prvně v životě a vůbec nevíme, co s tim. Tak nám ňák poraďte." Paní za pultíkem vypadá, že tento typ sázejících opravdu nemá ráda. Přesto trpělivě vysvětluje, co a jak, a sama sobě podřeže větev, když se zmíní, že je možné vsadit nejen na vítězství, ale i na pořadí do určitého umístění či na víc koní najednou. Tím způsobí rodině skutečné dilema. Po dlouhotrvající ohnivé debatě nakonec tatínek slavnostně položí na pult pětistovku za sebe, pětistovku za manželku a po dvou stokorunách za děti. Po rodině se o pult opře kymácející se mladík, který už si vypracoval hladinku odpovídající spíš dlouhému večeru v hospodě. Ten sice ví, co a jak, jeho problémem je ale své požadavky srozumitelně formulovat.

Konečně přicházím na řadu. Vsadím stovku na Váňu s Juventusem, spíš z nostalgie a přání všeho dobrého než ze skutečně neotřesitelné víry ve vítězství. Brácha a přítel věří Amant Grisovi. A pak už se přesouváme k závodní dráze, kde před vrcholem dne stihneme ještě dva menší dostihy. Po nich se dav jako jeden muž hrne k paddocku, v němž korzují účastníci Velké. Vodiči s koňmi obcházejí dokola, postupně přicházejí jezdci a nasedají. Josef Váňa sklidí spontánní bouřlivý potlesk, na všech je vidět napětí, někteří koníci už nervózně poklusávají. Dav se opět přelévá k dostihové dráze.

Koupili jsme si lístky na stání, takže se nyní honem natlačíme téměř k plotu lemujícímu cílovou rovinu. Všechny tribuny jsou narvané k prasknutí, ale i travnatá plocha pod nimi se ztrácí pod nohama tisíců návštěvníků. Koně s jezdci přicházejí do prostoru cíle, znovu defilují před diváky, nato se celé pole rozjíždí na cvičný skok a po něm všem, kdo nesedí na tribunách, mizí z očí. Prostor startu nevidíme, dění sledujeme na velkoplošné obrazovce. Já se ale stihnu rozhlížet i po lidech kolem sebe. Nervozita, vzrušení, příjemné napětí - kvůli čemu jsou tady? Touží po přívalu adrenalinu při pohledu na Taxisův příkop? Těší se, že si k vsazené tisícovce či dvěma po dostihu vyzvednou tři stovky navíc? Pojímají celou událost jako nedělní rodinný výlet? Jsou to obdivovatelé koní? Fanoušci sportu jako takového? Těžko říct. V tuto chvíli celé publikum upírá pohled k jedinému muži - startérovi s červeným praporkem.

Pak se ozve řev, koně vyběhli. Je to zvláštní, my u cílové roviny nevidíme nic, a přitom několik stovek metrů od nás se začalo bojovat. První tři skoky sledujeme na velkoplošné televizi. Diváci skandují a vtom se mi koně poprvé objeví naživo v zorném poli. Najíždějí na Taxis. Davy šílí, málem ohluchnu z toho ječení, hlas komentátora zcela zanikl, všichni povzbuzují, fandí, dunění pádících kopyt je slyšet až k nám. Potom vteřina ticha (možná žádné nebylo, mně ale v tu chvíli připadalo, že se od okamžiku odrazu po dopad za příkopem, kdy každý sám napjatě počítal, kolik koní běží dál, neozval jediný zvuk) vystřídaná ještě větším řevem než předtím. Mísí se v něm úleva, euforie, snad i zklamání některých senzacechtivých pozorovatelů.

Dostih ubíhá vražedným tempem, nevím, zda koukat dřív na obrazovku nebo hledat koně očima na dráze. Komentátora z amplionu vůbec nevnímám, netuším, kdo vede či kdo odpadl, jen držím pěsti, aby se nikomu nic nestalo. Bohužel za chvíli přijde osudná chyba Marka Stromského jedoucího na Amant Grisovi. Neobjede točný bod, stejnou chybu udělá za ním jedoucí žokej Mercer s koněm Ivoire de Beaulieu. Nájezd na Prodloužený Taxisův příkop tak svým manévrem značně zkomplikují do té doby skvěle běžícímu Klipovi, kterému se to bohužel stane osudným.

Ze svého místo jsem neviděla, co se stalo před překážkou, ale Klipův pád ano. Zvedl se, jenže neběží dál. V tu chvíli je mi jasné, že je zle. Každý kůň, ztratí-li jezdce, poběží dál za stádem, jak mu velí instinkt. Pokud zůstane stát, došlo k tomu nejhoršímu. Pro mě tím okamžikem závod skončil, ztratil veškerý náboj a kouzlo. Zalévá mě smutek, spíš jakoby ozvěnou slyším, jak lidé kolem mě křičí, málokdo si podrobněji všímal toho, co se právě stalo. Chybu Stromského nezaregistroval asi nikdo kromě samotných jezdců v poli (Josef Váňa: "Nechápu, proč jel dál, musel vědět, že ho vyloučí.") a pár lidí na tribuně. A tak dál mohutně skandují a prožívají každou vteřinu.

Když se Amant Gris objeví na počátku cílové roviny, mám pocit, že snad tribuny spadnou. Ačkoli se k hromadnému povzbuzování už nedovedu hlasitě přidat, přece jen cítím téměř mrazení v zádech. Jako by celý ten mnohatisícový dav splynul do jednoho mohutného chóru, který závodníky přímo hmatatelně tlačí vpřed. Je neuvěřitelné, jak koně, kteří mají za sebou téměř sedm kilometrů náročné trati s třemi desítkami překážek, ještě tak fantasticky zrychlí a bojují o každý centimetr. Poznají, že jsou vítězem, a hádala bych se o to s každým, kdo tvrdí opak.

Je dobojováno. Spousta lidí kolem mě se raduje. Amant Gris patřil k favoritům závodu a tipuji, že na něj vsadila dobrá třetina sázkařů. Váňovci zklamaně zahazují tikety se slovy "už je fakt starej, měl by skončit, zbytečně vyhozený peníze...", odjinud zaléhají výkřiky: "Jó, Amant byl prostě nejlepší, všem natrhl prdel, žokej je borec!" Pak se z amplionu ozve: "Proti výsledku dostihu byl podán protest ex-offo. Dostihová komise momentálně jedná o výsledku, prosíme diváky o trpělivost."

Nastane zmatek. Proč? Co se stalo? ozývá se ze všech stran. Nikdo pořádně neví, šíří se zmatené zprávy, v očích lidí se objevuje téměř zlost, co si to ti pořadatelé dovolují. Když komentátor ohlásí, že první a třetí kůň v pořadí byli diskvalifikováni za neobjetí točného bodu a vítězem se stává Sixteen, která doběhla druhá, spustí se povyk. Nestačím se divit. Z oslavovaného Marka Stromského je rázem "lúzr", "kokot pojebanej", "idiot, co tam leze, když to neumí", "debil, přišel jsem kvůli němu o prachy"... Jak málo stačí, aby lid hrdinu, kterého sám postavil na piedestal, zadupal v prachu.

Ti, co vsadili na bělku Sixteen s Josefem Bartošem, ožili a jásají. Nesleduji, kdo komu škodolibě strouhá mrkvičku. Ocení tady vůbec někdo sportovní stránku věci? Že Stromský udělal chybu, je fakt. Za chybu se platí a sportovní pravidla jsou pevně daná a stejná pro všechny. Ale před samotným výkonem dvojice, která první proléla cílem, je nutné smeknout klobouk. Točný bod jim žádnou výhodu nepřinesl, trať si nijak nezkrátili. A přesto zaběhli Velkou v novém traťovém rekordu, poprvé v historii pod devět minut. Vnímá to v tu chvíli někdo? Vnímá někdo, že matador Váňa je třetí? A jeho syn pátý? Že jeho stáj obsadila tři z pěti dotovaných míst?

A především... o Klipovi ani slovo. Smrt do téhle atmosféry nepatří, nemá v ní místo. Že se za živým plotem pár desítek metrů od nás odehrála tragédie, komentátor nezmíní. Jaksi se nehodí sdělit, že zatímco dostihová jurry řešila, kdo se podělí o vítězné miliony, v tichosti a ústraní odešel jeden koňský život... Tohle se divákům neříká. Smrt Klipa byla komorním dramatem pro několik lidí - nešťastného jezdce, majitele, trenéra, veterináře, který musel rozhodnout.

Co si z toho odnést za pocit? Je Velká pardubická trápením zvířat, jak mnozí proklamují? Nemyslím si to. Když jsem viděla koně pádící do cíle, viděla jsem krásné tvory, kteří mají soutěživého ducha a radost z vítězství. (A to neříkám jen z pohledu diváka, ale i ze zkušeností dlouholetého jezdce, který poznal nejeden koňský hřbet.)

Čím tedy je? Nejslavnějším dostihem starého kontinentu? Možná. Ukázkou jedinečných sportovních výkonů? Určitě.

Pro mě je ale hlavně přehlídkou lidských emocí. Málokterá věc je dovede odhalit tak jako sport. Při něm se přestáváme ovládat, přísně kontrolovat své chování. Necháváme se strhnout davem, eurofie nás vystřeluje vzhůru, abychom se vzápětí propadli ke dnu. Lidé tady šíleli. Lidé provolávali slávu. Lidé proklínali. Pak pokojně odjeli auty domů, ať se stovkou navíc v kapse, nebo bez. Posadili se večer v obýváku k televizi a spokojeně si řekli: "No jo, mámo, bylo to zas letos napínavý. Už se těším na příště. Ale povím ti, ten Stromskej to fakt posral, co..."

Moje emoce? Večer (ne u televize) už hlavně smutek. Smutek za krásného koně, který možná mohl vyhrát. A který nestál ani za pár slov v amplionu.

To je důvod, proč pojedu za rok zase. Dát Velké šanci na emocionální reparát.

A třeba vyhrát pár stovek.