Vzpomínky na Ameriku

... nedávno jsem čistila notebook od škůdců a při tom narazila i na vlastní minulost (zatím ji mezi škůdce neřadím). Začetla jsem se. Chvíli jsem se smála, chvíli skoro brečela, chvílemi se nostalgicky dojímala a chvílemi mi bylo trapně za sebe i za jiné. Proč se nepodělit?

Než vás oblažím texty svých mailů, které sloužily jako jakýsi deník a zároveň zpravodaj pro mou rodinu i přátele v Čechách, bylo by asi vhodné uvést vás stručně do situace:

Do USA jsem se vydala předloni v létě s klasickým studentským programem. Bylo to splnění dávného snu a zároveň porozchodová terapie (vřele doporučuji). Rodiče měli dvě podmínky: být zdravá a nejet sama. To druhé jsem vyřešila inzerátem na netu; ozvala se mi sympatická, i když trochu nekonvenční slečna. Slovo dalo slovo a zbývalo jen vyřešit zdravotní potíže, které se nejvíc přihlásily zrovna pár dnů před odletem. Takže jsem vyfasovala tunu prášků, které mi doktorka napsala vyloženě pod nátlakem a až po dlouhé debatě s mým tátou, taky doktorem. Dva dny před cestou jsem ještě absolvovala svatbu své kamarádky. Vdávala za Američana  a polovina vtipů u stolu samozřejmě byla, že si do Ameriky pro nějakého ženicha taky jedu. A v pondělí ráno už jsme na Ruzyni s mámou slzely a táta udílel poslední rady do života. Na čtyři měsíce jsem dala Česku sbohem.

Takže tohle je první mail, který ode mě drazí pozůstalí dostali:

Moji mili a drazi pratele i nepratele (preberte si, kdo je kdo:-),

tak vam pisu svuj prvni americky mail. Omluvte vsechny preklepy, protoze pisu bez pripravy, v casove tisni a na americke klavesnici, ktera me trochu mate. Stejne tak vy, ktere jsem uz stihla o necem informovat pres icq ci sms, prominte, ze budete cist to, co uz znate.

Inu, po sobotni svatbe jsem v nedeli vubec nestihla jit spat, abych mohla sbalit, vecer uz jsem padala unavou a take mi kvuli tomu bylo samozrejme spatne, hlavne ze se nesmim nervovat, ze… nicmene v pondeli jsme na letiste dorazili kupodivu vcas, tj v pet rano, mama i ja jsme brecely, tata se drzel… pak jsme s Denisou nasedly na letadlo do Milana a uz nic neslo vzit zpatky… celou cestu jsem prospala a v Italii vylezla jeste ospalejsi nez predtim, ale kupodivu jsme tu vse zvladly, vymenily letenky a pokracovaly na dalsi spoj. Ten se ale od zeme odlepil (btw. fascinuje me, ze odlepil, vzhledem k tomu, co to bylo s prominutim za kravu, tak obrovsky letadlo jsem v zivote nevidela, vnitrni prostory byly neuveritelny…) s vice nez hodinovym zpozdenim, coz me dosti znervoznovalo, protoze v New Yorku na JFK jsme mely na prestup jen hodinu a pul a to nas cekal pohovor s imigracnim urednikem a celni odbaveni kufru… ale pilot to asi nejak nahnal a pristali jsme nakonec vcas. Pohovor byl celkem v pohode, ale pak prisla ta katastrofa, ktera trva doted. Tedy jeji prvni pulka.Sly jsme s Denisou k pasu, na ktery vyjizdela zavazadla, a mne proste neprijela krosna. Ano, vim, ze mi doktori zakazali se rozcilovat, stresovat a nervovat, ale zkuste to v tehle situaci. Obzvlast kdyz veskere leky mate v te krosne. Zacala jsem nejdriv relativne klidne, pak uz trochu hystericky obihat vsechny dostupne uredniky, ale nejake vetsi vstricnosti jsem se z jejich strany nedockala, vicemene jsem jim byla uplne u pr... nakonec se me zzelelo nejakemu mladikovi, ktery me odvedl na oddeleni luggage service, kde mi doporucili podat stiznost az v Norfolku ve Virginii, kde nase letecka cesta koncila. A ze pry kdyby tam nic, at si sjedu do Atlanty, kde je centrala. Hi hi.

Pote jsme tedy nasedly na letadlo do Norfolku (pro zmenu male, ale nejlepsi byla letuska, ktere bylo tak sedesat) a zhruba v sedm vecer mistniho casu (kdy vy mate o sest hodin vice) jsme byly na miste. Odebraly jsme se rovnou podat stiznost k Delta airlines, kde si zapsali cislo zavazadla a adresu, kde budu v USA, s tim, ze se urcite ozvou, ale netusi, kdy. Na mou namitku, ze v tom zavazadle mam zivotne dulezite leky, jen pokrcili rameny, slovo omluvy jsem od nich opravdu neslysela, diky cemuz tedy muj prvni dojem z USA nebyl moc priznivy. Nasledne jsme sly s Denisou cekat k pasu Delty, kam mely prijet kufry, ale prijelo hov... Pas se vubec nerozbehl a nikoho to vubec nezajimalo! Nevim, co tomu rikali nasi spolucestujici z letadla, ale nikde jsme zadneho nevidely, napada me jen moznost, ze jsme my dve byly jedine, kdo nejaka zavazadla mel, protoze slo o prelet mezi dvema staty, asi jako kdyz u nas jede Prazak do Brna. Takze nejake kufry dvou holek od nekud z Ceskoslovenska J je asi nezajimaly… zavitaly jsme znovu k pani do Delta airlines, ktera uz z nas byla trochu otravena, zapsala si dalsi ztratu a opet rekla, ze se nam nekdy ozvou.

Potom jsme trochu zmatene na letisti hledali nekoho, kdo pro nas mel prijet, protoze dotycny pan nejak zapomnel drzet v ruce ceduli Ben Franklin (to je nazev obchodu, kde pracujeme), jak bylo domluveno. Nicmene jsme se nasli, nalozil nas do obrovskeho luxusniho cadillacu (nejvic jsem privitala klimatizaci, protoze je tady odhaduju tak 35 stupnu a obrovska vlhkost vzduchu) a ja nasledujici hodinu a pul cesty prospala, takze mi uplne uniklo, ze Outer Banks area jsou vlastne ostrovy a nase mesto Nags Head lezi na jednom z nich.

Tak, pratele, a to je pro dnesek vsechno, protoze uz padam unavou po prvnim dnu v praci, navic se tu tlaci dalsi zajemci. O bydleni, spolubydlicich, praci, vyvoji kauzy kufry a dalsich zajimavostech se dozvite priste, doufam, ze to bude brzy. Zatim na me myslete a drzte mi palce, aby vam dalsi mail prisel uz z meho notebooku, ktery se ted nachazi neznamo kde, a aby se vse zdarne naslo a vyresilo...Kaca

Pro upřesnění: Naším cílem bylo malé souostroví Outer Banks u pobřeží Severní Karolíny. V městečku jménem Nags Head jsme měly domluvenou práci v beachstoru. Ale o tom zas příště :-)