Vzpomínky na Ameriku 5

Jak se tančí po americku, jak jsem se přecpali na Den nezávislosti a co všechno musí vydržet americká pračka.

Přátelé a rodino,

tak se opět hlásím ze země coly a hamburgerů. Je čím dál těžší psát nějak smysluplně, protože už mám trochu zmatek v tom, co jsem hlásila do telefonu, co někomu do osobního mailu, co do článku do redakce… Takže ti, kterým budou některé popisované věci už povědomé, ať laskavě prominou a text klidně přeskočí.

Dnes začnu svými zážitky z místních klubů a diskoték, protože se na to někteří výslovně ptali:-) Mohu říct, že návštěvu tanečního klubu v malém americkém městečku doporučuju jako nejlepší lék na nízké sebevědomí jakékoli ženy, která má jisté pochybnosti o správných proporcích svého pozadí. Pozornost místních pánů ji veškerých komplexů zaručeně zbaví.

Let´s dance!

Nemyslím tím, že bychom v naší dívčí eurotlupě byly nějak výrazněji hezčí než americké holky, nicméně naše evropské míry asi přece jen více ladily s rozměry přítomných pánských protějšků. Také tím rozhodně nechci říct, že mám něco proti lidem s nadváhou (můžu nesouhlasit s životním stylem těch, kdo si svoje závaží vypěstují tunami čokolády a chipsů u televizních seriálů, ale to neznamená, že jsem něco víc než oni). Jenže ona je nadváha a nadváha. Pár kilo navíc má polovina lidí a každý z nás má subjektivní měřítka, co je v normě a co ne. Ovšem váží-li slečna mezi dvaceti a třiceti lety dvojnásobek toho, kolik by v tomhle věku zhruba měla, je asi na místě zvážit, v jakém oblečení si vyrazit za tancem.

Proto mě vyloženě fascinovalo sebevědomí Američanek – i kdyby měly dvě stě kilo, stejně zamíří na parket v minisukni o délce spodních kalhotek a v podprsence od plavek. Já jsem si ve svých minišatech na ramínka připadala málem jako jeptiška.

Obdiv místních mužských nám tedy sice dělal dobře, ale pro mě osobně to zas taková zábava nebyla - rozumět v tom rámusu klukovi s texaským přízvukem bylo na hranici mých schopností. Jakmile se vyčerpal sled rutinních konverzačních frází, které jsem u desátého seznámeníchtivého mladíka už zkušeně odezírala ze rtů (How are you doin´? You look great! What´s your name? Where are you from? Oh, Czech republic, where is it? Where do you work here? atd.) , a došlo na trochu náročnější témata, zdegenerovala konverzace na výměnách typu What? - I don´t hear you! - I don´t understand!, což jedna ze stran nakonec psychicky nevydržela a zbaběle prchla s výmluvou o různém stupni originality.

Ale nemluvme jen o mně, návštěva zdejších diskoték je opravdu zážitek sám o sobě. Tahle země mě nepřestává udivovat svými kontrasty, které pro mě jako Evropana naprosto postrádají logiku. Když v americkém filmu herečka ukáže prso, vypukne skandál, ale řezání hlav a potoky krve jsou v pořádku. Na diskotéku vás do jednadvaceti let nepustí, ani kdybyste před vyhazovačem klečeli na kolenou, ale auto - potenciální zbraň - můžete řídit už v šestnácti. Kdybych se na zdejší pláži opalovala nahoře bez, nejspíš by mě odvedli v poutech jako nebezpečného zločince, ale tato prudérnost ztrácí smysl, když vidím, v jakém (ne)oblečení se tu chodí večer lidi bavit… A kluby sice zavřou nekompromisně ve dvě, ale co se děje potom za zdmi domovů, už nikoho nezajímá. No a osazenstvo klubů jako takové – chvílemi jsem si připadala opravdu jak Alenka v říši divů.

Na parketu skoro nikdo netancuje sám, vždy dvojice kluk s holkou nebo dvě holky, pokaždé přilepení k sobě způsobem, který znemožňuje rozpoznat, kde končí jeden člověk a začíná druhý. Nejvíc mě ale dostalo, že spolu takhle tancujou úplně cizí lidi. Byla jsem trošku v šoku, když se ke mně během večera každých pár minut zezadu nečekaně přilepila zcela cizí část těla (prokazatelně se dalo poznat jen to, že byla mužská) a dotyčný automaticky předpokládal moji nadšenou reakci a spolupráci, aniž bychom on i já vůbec viděli, s kým vlastně máme tu čest. Uf… Vtipný je, že ty holky se ze strachu, aby nedejbože netancovaly samy, kolikrát ani neotočí, aby se podívaly, koho že to mají přisátého na zádech. A že by se často divily…

Nejoblíbenější místní klub je Kelly´s. Máme ho hned naproti přes tu šestiproudou silnici, takže je to jedno z mála míst, kam se můžeme vydat pěšky, a využíváme toho. V pátek a sobotu tu pokaždé hraje živá rocková kapela (naštěstí, už mi z všudypřítomného hip-hopu a r´n´b trochu hrabe), kterou střídá dj s taneční muzikou. Klub je obrovský a patrový, všude jsou terasy na koukání a v každém rohu tanečního parketu stojí pódium s go-go tyčí, u kterého se za večer vystřídají neuvěřitelné typy lidí. Tedy holek, abych byla přesná, když se tam jedinkrát vyšplhal odvážný chlapec, dva dvoumetroví a dvoumetrákoví černoši s neprůhlednými slunečními brýlemi a tarantinovským výrazem ho nekompromisně sundali.

Neopakovatelnou zkušeností bylo vidět, jak čtyři chlapi společnými silami vysazují k tyči stokilovou slečnu, aby ta, až se vydýchá, rozvlnila svoje bujné tvary okolo tyče do všech stran (účinky gravitačních zákonů jsou úžasné) a všem okolostojícím ukázala svoje tanga, nebo spíš místo, kde by měla být, ale v těch záhybech nějak nejsou vidět. Po takové podívané už nebylo tak těžké nechat se vyhecovat a vylézt tam taky. Moje performance ale netrvala dlouho, protože mě jiná slečna, která právě rotovala kolem tyče, svými ňadry velikosti G srazila dolů.

The Independence day

Ve středu 4. července se v USA slavil The Independence day, svátek Dne nezávislosti, a díky tomu jsem se tu poprvé pořádně najedla. V práci nám totiž při této příležitosti objednali oběd: přivezli horu jídla do jedné místnosti v obchodě a prostřeli rautové stoly. O polední pauze i během dne jsme se tam všechny chodily cpát, co to šlo, a ládovaly do sebe různé saláty, omáčky, ovoce, zeleninu, těstoviny, sýr, jahody v čokoládě, koláče... Ale především spoustu masa, které jsem tu měla úplně poprvé a snědla ho tipuju tak kilo, které mi potom v žaludku nabobtnalo do rozměrů basketbalového míče. Útěchou bylo, že ten míč jsme měly v břiše všechny, protože jsme do sebe rvaly všechno bez rozmyslu, no nechte to tam, když je tolik dobrých věcí a zadarmo:-)

V půl desáté večer byl na programu ohňostroj. Každé městečko na Outer Banks area, což je to naše pidisouostroví, má obrovské dřevěné molo na chytání ryb, které je tak osm metrů vysoké a vybíhá asi dvě stě až tři sta metrů do moře, a na konci každého mola si města uspořádala svůj vlastní fireworks. Takže celá populace ostrovů včetně našeho domečku se večer vyvalila na pláž, vypadalo to úžasně, když bylo pobřeží obsypané tisíci lidí, většina si přinesla židle, deky, prskavky, vlastní petardy a pak tam společně slavili. Ohňostroje byly nádherné, trvaly snad půl hodiny a člověk nevěděl, kam koukat dřív. Potom se všichni ti lidi kromě malých dětí přesunuli do nočních podniků, my samozřejmě taky, čili ten večer nebylo vůbec nikde k hnutí a všichni byli ještě víc ožralí než obvykle.

Špunty do uší nevedeme

Teď pár slov k naší práci: Minulý týden jsem povýšila (?), jelikož jsem se stala jednou z nemnoha pokladních. Jsem za to fakt ráda, protože za kasou aspoň utíká čas, opravdu mám pocit, že pracuju, a hlavně konečně mluvím. S angličtinou jsem totiž zatím dost zklamaná, pokroky moc nedělám, což je pochopitelné, když v obchodě ve skladu dávám cenovky na trika a povídám si leda sama se sebou a doma mluvíme s holkama česky.

Teď by asi někdo namítl, že jsou tu i jiné holky, ať se bavím s nimi... ale ono to tu začíná být poměrně zajímavé, co se vzájemných vztahů týče. Zní to téměř absurdně, nicméně některé slečny prostě bojují o to, kdo bude v práci nejlepší, nejoblíbenější, kdo bude tou pokladní, protože to je „prestižní“, a všemi možnými prostředky vedou tuhle normálnímu člověku (kterého rodiče doma vždycky strašili, že když se nebude učit, skončí za kasou v Kauflandu) nepochopitelnou bitvu. Nejdřív jsem se těm žabomyším válkam smála, ale pak už to tak vtipné nebylo, když některé holky začaly využívat ryze ženských (tj. nefér) způsobů k tomu, aby se konkurentek zbavily, takže bylo potřeba si trochu popovídat.

Teď nás tak nějak střídavě prohazují pět, ale stejně je mi záhadou, proč si k tomu z těch deseti nových holek Wade vybral zrovna mě, když moje angličtina rozhodně nepatří k těm nejlepším a na polovinu věcí zákazníkům říkám "to nemáme", protože prostě nejsem schopná pochopit, co chtějí. Až doma se mi pak většinou uleví, když dodatečně podle fonetického záznamu, který jsem si načmárala na cenovku, ve slovníku pátrám po slovech, jež přibližně odpovídají tomu, co jsem jim rozuměla, a zjistím, že se dožadovali třeba prášků na bolení hlavy nebo natáček či dokonce špuntů do uší (slovo earplugs už do smrti nezapomenu). Ty v beachstore opravdu neprodáváme.

Jinak Wade mě má asi opravdu docela rád, zřejmě je mu mě líto kvůli Tommymu, který ve svých náletech zatím příliš nepolevil. Když jsem si v obchodě včera vybrala plavky a sukni, které byly ve slevě, a šla za ním, aby mi u pokladny odečetl zaměstnaneckou slevu, mávl rukou a ty věci mi dal zadarmo.

Drama v prádelně

Na druhou stranu, když si Wade na někoho zasedne, dovede s ním být i potíž. To teď pro změnu zažívá Denisa a je mi jí fakt líto, navíc je patrné, že místo aby se staral o podstatné věci – jako že třeba POŘÁD JEŠTĚ nemáme social security number, řeší prkotiny jako naši večerku či délku triček.

Všechny holky si do domu vodí kluky, kolikrát se na verandě vysedává do tří do rána, ačkoli návštěvy smějí být jen do půlnoci, a Wade to všechno za oknem sleduje (bydlí hned ve vedlejším domku), kdy spí, je mi záhadou... Nikomu nic neřekne, jen Denisa dostane vynadáno pokaždé, když ji s jejím přítelem načape. Abych to vysvětlila, její český přítel byl na Work and Travel ve Washingtonu, ale po krátké době s tím seknul a přijel za ní sem. Teď se tu tak různě poflakuje, dělá všechno možné, bydlí, kde se dá, a soustavnou starostí této dvojice je hledání místa, kde by spolu mohli trávit intimní chvilky o samotě. Bohužel osud jim příliš nepřeje a vždycky se u toho nějak záhadně objeví Wade. Na náhody asi nikdo nevěříme, že…

Poslední opravdu unikátní historka pochází ze včerejška, kdy si ti dva zoufalci vlezli do prádelny v přízemí, a zrovna když byli v nejlepším a podrobovali erární pračku zátěžovému testu nosnosti, otevřely se dveře a v nich stál Wade a pět těch nových holek, kterým šel ukázat, kde si můžou vyprat svršky... Do podrobností se pouštět nebudu, každopádně dneska Wade opět poslal Denisu domů z práce se převléct, protože její tričko se mu zdálo příliš vyzývavé, jelikož jí koukal centimetr zad. Že v něm chodila celý minulý týden, ho zřejmě netrápilo.

Jinak vrátím-li se ještě k práci, když nepracuju na té pokladně, je to šílený, protože jak už jsme tu teď v plném počtu, je nás prostě zbytečně moc a opravdu není co dělat. Takže trávíte čtyři hodiny tím, že předstíráte usilovnou práci, a to vyčerpá mnohem více než práce samotná.

V týdnu jsem se také ve svém volnu vydala na kole do K-martu, obrovského hypermarketu několik mil odsud, kam jsem statečně dojela na tomtéž vypuštěném kostitřasu, který mě dovezl na duny v Jockey´s Ridge. Byla jsem po té jízdě (v třicetistupňovém vedru v pravé poledne) úplně vyřízená a je fakt štěstí, že jedinými kopci jsou tady výjezdy z garáží, jinak všude absolutní rovina. V K-martu jsem marně sháněla reproduktory k notebooku (po půlhodině dohadování s prodavačkou, která zřejmě žila v minulém století a netušila, co chci), prostě je neměli, ačkoli tam bylo obrovské oddělení s elektronikou, o rychlovarné konvici ani nemluvě, to je tady skutečně nesehnatelná věc. Tak jsem si koupila alespoň takový minimalistický obleček na běhání, abych se opalovala i při svém ranním sportování (typická ženská - jede pro repráky a přijede s hadrama. Naštěstí se tu nemusím nikomu ospravedlňovat, že to byla nezbytná investice:-). Ostatně jsem už tady jediná, kdo ještě ten běh nevzdal, první dva dny po příjezdu tu ráno běhali všichni a teď už jenom já. Jenže polovina ostatních holek je tu už podruhé, takže má social security number, a tím pádem i druhou práci. Na běh jim prostě nezbývá čas. Těžko říct, kdo z nás je na tom líp...

No a to je pro dnešek všechno, abych toho zase nepopsala stohy, něco si schovám opět na příště!