Spokojenost a štěstí: Je to totéž?

Být nespokojený neznamená totéž co být nešťastný. A dá se s tím snáze něco dělat, někdy i maličkostmi. Být šťastný je běh na mnohem delší trať a dost často nemůže běžet ten, koho se to týká.

Je těžké poznat, co je správná věc. Ale když to poznáme… když poznáme, co je správné – pak je těžké správnou věc neudělat.

Já jsem to nikdy nepoznala. Udělala jsem ve svém životě spoustu správných věcí. Nevědomky, jen tak mimochodem, aniž bych tušila, že to bylo dobře. Ale když přišla ta zásadní rozhodnutí, vždy jsem se na rozcestí vydala tím špatným směrem. Umím chodit jen po zablácených rozkopaných cestách, i kdyby hned vedle byl vydlážděný zametený chodníček. A kdyby na celé cestě ležela jediná větev, o kterou se dá zakopnout – já o ni zakopnu.

Moje cesta životem mi někdy připadá jako šplhání na strom. Začínáte na té nejnižší a nejpevnější větvi a chcete výš. Čím výše větve jsou, tím víc se mohou vyhřívat pod slunečními paprsky. Tím zelenější a krásnější se zdají, takže vás lákají a chcete za nimi. Jenže ty krásné zelené větve jsou taky tenké a nemusí vás udržet. Čím výš lezete, tím spíš se pod vámi některá větev ulomí, aby vám dala najevo, že už si troufáte příliš vysoko. Pokaždé pak spadnete o něco níž a je zas o něco těžší se odrazit a dosáhnout na vyšší větev. Každý další pád víc a víc bolí a odřeniny se déle hojí. Nakonec se stane, že jednou už nedoskočíte, máchnete rukou do prázdna a spadnete až dolů, ke kořenům… Možná teprve tady, úplně na dně, dokážete pohlédnout pravdě do očí a pochopit, že větev, která vás nedokázala udržet, nebyla třeba tenká, ale shnilá. A že svěřit se nějaké další, věřit, že pod vámi nepraskne, vyžaduje absolutní důvěru a odvahu nevzdávat se. A že třeba musíte zkusit vylézt na úplně jiný strom…

Když se to tak vezme, tím skutečným problémem nebývá ani tak to, co někdo udělá, jako to, jak se k svému činu postaví. A to platí i pro to, jaké názory kdo na co má.

Jsem celkově znechucená z toho, jak dneska většina lidí kolem mě uvažuje, připadám si občas, jak kdybych byla z úplně jiného světa, a díkybohu aspoň za několik málo rozumných lidí, které kolem sebe mám a kteří mají pohled podobný jako já, protože kolikrát si rezignovaně říkám: Není to nakonec dneska už opravdu normální a všeobecně přijatelné, že lidi lžou / podvádějí se / myslí jenom na sebe / žijí heslem: kdo je větší hajzl, ten je větší hrdina a tak dále - nebylo by pak lepší chovat se stejně? Není nakonec chyba u mě, když se snažím jednat tak, jak jsem si vždycky myslela, že se jednat má, a jak mě rodiče vychovali?“ A jen pár lidí dokáže říct: Ne, není to normální, ty máš hodnoty v pořádku a neslevuj z nich jen proto, že potkáš ty, kteří nemají hodnoty žádné.

Asi nad vším moc přemýšlím (nejen ve smyslu CO někdo udělal, ale také PROČ to udělal a hlavně JAK to vůbec mohl udělat), a tím pádem mě rozčilují věci, nad kterými se většina lidí vůbec nepozastaví. "Všechno moc řešíš", slyším ze všech stran. V konečném důsledku to působí, že jsem věčně nespokojený jedinec, se kterým je těžké vyjít. Máma mě vždycky usadí stylem „Co bys pořád chtěla, uvědom si, že jsi obyčejná průměrná holka, která se jednou vdá za průměrnýho hodnýho kluka, budete vychovávat děti, přemýšlet, jak je uživit, a všechny ty tvoje ideály vezmou rychle za svý, protože budeš mít úplně jiný starosti. A navíc se chováš, jako by sis mohla vybírat, jak život budeš trávit minutu po minutě, měla bys mít trochu skromnosti a pokory.“

Něco na tom asi je, ale copak je špatné mít nějaké sny a chtít něco víc? Nemám tím na mysli peníze ani chlapa s pěti bavoráky v garáži a barákem na Seychelách. Myslím tím "jen" možnost volby a svobody rozhodovat se tak, jak budu já chtít, ne jak by si to představovali ostatní. Možnost dělat něco, co bude dávat smysl, a ne to, co se očekává, že ženská ve dvaceti / třiceti / čtyřiceti atd. zrovna dělat má.

Stejně tak nečekám, že budu mít doma mužského, který bude disponovat všemi úžasnými vlastnostmi ideálního partnera, ale přece na tom nejsem zas tak špatně, abych musela ze zoufalství brát cokoli a mým jediným požadavkem zůstalo "neubližuje mi"?

Nevím… Pak přijdou kamarádi a řeknou no bóže, všichni dneska jedou jen na sebe, tak to dělej taky a je to, jinak se brzo zblázníš; nebo mi profesor při zkoušce poví: váš názor mě nezajímá, já to učím takhle - a vyhodí mě; zastanu se v hospodě cizinky, do které se ostatní navážejí, a ona mě chvíli na to okrade; pustím starou paní ve frontě a jiná na mě začne řvát, že jsem ji předběhla; odvezu ožralého pozvraceného člověka jeho autem domů a on mi místo prostého poděkování nevybíravě vynadá, že jsem zaparkovala moc daleko od domu… Mohla bych pokračovat dál výčtem maličkostí, které zažívám dnes a denně a na které asi reaguju příliš emotivně a pro život neprakticky. Něco je víc důležité, něco by se mohlo zdát jako prkotina, ale když se i ty stále se opakující drobnosti poskládají v jednolitou mozaiku, je to trošku moc na to, abych měla sílu své poslední hluboko zasunuté zbytky optimismu dolovat na povrch.

Jsem typ člověka, který, když jednou zažije něco dokonalého nebo ideálního, už se s ničím menším nechce smířit. Takže budu asi takový věčný hledač něčeho, co není…

Mám spokojený život. Ale jsem šťastná?

P. S. Tato slova nevznikla dnes, rodila se v mé hlavě v dlouhém časovém rozmezí a vyplynula z rozhovorů s lidmi, kteří pro mě znamenají víc, než sami vědí. Neodrážejí současný stav, v jakém se nacházím. Charakterizují můj celkový životní pocit.