Vzpomínky na Ameriku 6

Kdo se koupal ve tři ráno opilý ve vířivce, kdo skončil ve vězení a proč se naše manažerka plazila po kolenou - to se dozvíte v další vzpomínce na blahé časy v Severní Karolíně.

Začnu minulou sobotou, kdy jsme už téměř tradičně vyrazili za tancem, tentokrát v doprovodu početné skupiny Mexičanů zhruba našeho věku. Tady bych asi měla vysvětlit souvislosti: vztahy s místními tu fungují tak, že se přátelství víceméně dědí. Studentky z celého světa, které přijíždějí za prací do Ben Franklin, jsou jakousi mucholapkou, respektive dům, kde bydlí, je lákadlem pro všechny mladíky z okolí. Řeknu-li to politicky nekorektně, stahují se sem hlavně mexičtí přistěhovalci, kteří u domorodých krásek moc nepochodí. Když potom holky, které vazby navázaly, odjedou, místní sem chodí dál a navazují přátelství zase s těmi, co přijedou po nich, a takhle se to na sebe nabaluje. A protože každý tenhle "guy" má auto a v domě jich je neustále minimálně pět (přičemž ignoranti jako já mají problém je od sebe odlišit), vypadá to na plácku před naším obydlím, jako by práce v BF byla vyloženě terno a přerovnáváním ramínek se dalo našetřit rovnou na auťák.

Noční koupel pod hvězdami 

 V sobotu nás tedy šlo asi patnáct, znala jsem z té skupiny tak tři lidi... Ale večer se vydařil a po jeho skončení (jak jsem již psala dříve, všude se zavírá ve dvě) se nikomu ještě nechtělo domů, a tak bylo rozhodnuto pokračovat ještě na house party, jak je tady obvyklé. Přichomýtla jsem se k tomu poprvé a nestačila se divit. Vyrazili jsme asi v pěti autech do domu Gerarda (vzrůstem nejmenší, ale vlivem největší kápo v té mexické bandě) a my s Denisou jsme si musely pomalu navzájem připomínat "zavři tu pusu", protože takovou rezidenci jsem asi opravdu ještě neviděla. Fascinuje mě, jak i přistěhovalec z Mexika si tady může vydělat obrovský peníze, když ví, jak na to. Abych ovšem Gerardovi nekřivdila, jediný z celé té skupiny má vysokou školu, vystudoval architekturu a vlastní nějakou stavební firmu, takže v 26 letech (i když vypadá na 40) je to milionář a ostatní se na něm víceméně přiživují, alespoň mi to tak přišlo.

Proto jsem byla nejdřív dost rozpačitá, že nás tak velkoryse hostil, ale tady je to normální a nikdo se nad tím nepozastavuje. Opravdový šok ovšem nastal, když jsem po hodině tancování v obýváku mezi obrovskými reproduktory až ke stropu jen tak prohodila, že je mi vedro, a Gerardo nenuceně opáčil „tak si skoč do bazénu“. Denise se ta myšlenka taky zalíbila, nicméně jsme s sebou samozřejmě neměly plavky, proto jsme se šly jen ze zvědavosti podívat ven: na zahradě stál bazén a vedle něj bublající vířivka s horkou vodou. Všichni nás tak dlouho přesvědčovali, ať si tam hupneme, až jsme nakonec podlehly. A tak jsme ve tři ráno seděly ve spodním prádle po krk naložené v kouřící bublající vodě, v ruce jsme držely skleničku šampusu, co nám pozorný hostitel donesl, a za doprovodu dunící hudby z domu koukaly na hvězdy. Telenovela se může jít vycpat, ať žije kýč:-)

Druhý den nám Gerardo volal, že pořádá grilování u bazénu a jsme zvány, takže pro nás přijel a hurá na žranici. Zatímco jsme se já, Denisa a Natalia opalovaly a koupaly, celá ta smečka poskakovala kolem venkovního grilu a všichni tam něco kuchtili a míchali a vařili a pak nás přecpali všemi možnými druhy masa, tortilami, pečenou kukuřicí, avokádovou omáčkou a já nevím čím vším ještě, divím se, že můj organismus to tu zatím přežívá celkem bez úhony.

Pořád si nemůžu zvyknout hlavně na to, že tahle pohostinnost je tu naprosto normální, a naši hostitelé by se naopak urazili, kdybychom se jim chtěly nějak revanšovat. Samozřejmě to ale úplně nevinné nebylo, každý z nich dával najevo, že by byli rádi, kdyby se vazby utužovaly v mnohem osobnějším duchu. Niciméně jim musím přiznat ke cti, že to všechno naznačovali v mezích slušnosti a odmítnutí respektovali. Ostatně co by konkrétně v mém případě dělali s holkou, která je o dvě hlavy vyšší:-)

Ten den odpoledne jsme ještě jeli do kina na film Transformers, v Čechách by mě na to asi nenapadlo jít, ale tady to bylo vítané rozptýlení. Kupodivu jsem i docela rozuměla tomu, co se tam říkalo…

Vyhazovač má vždycky pravdu 

Všechny tyhle zážitky ale ještě ten večer upadly v zapomenutí, neboť hrdinou dne se stala místní persona grata, tj. Denisin přítel Zdeněk. V sobotu slavil s námi v Kelly´s svoje narozeniny a nějak se tam ztratil, ale to je u něj normální, a proto ho nikdo příliš nepostrádal. (Jeho zvyky typu „jdu se projít, přijdu později“, což znamená návrat cca za tři dny, mi připomínají Krokodýla Dundeeho a jeho „šel na výlet“:-)

Co se však následující večer postrádalo, bylo velice drahé kolo, které si půjčil od slečny, u níž toho času za hezký úsměv (?) zdarma bydlel, aby měl na čem dojíždět těch deset mil za Denisou. Jak se totiž zjistilo, z Kelly´s ten večer vůbec domů nedorazil, proto se ta slečna rozjela do Nags Head, aby zjistila stav věcí. A ten byl takový, že Zdeňka objevila ve vězení v sousedním městě, kam si ho odvezla policie v sobotu v noci poté, co se nějak nepohodl s vyhazovačem. Jak to bylo doopravdy, už asi nikdo nezjistí, prý "si prostě nepadli do oka", tady zkrátka platí, že vyhazovač je pámbu a ať si začal kdokoli, Zdeněk vyhrát stejně nemohl. Veselé bylo, že za něj bylo potřeba složit kauci několik set dolarů, aby ho pustili. Takže Denisa celé své vydělané peníze poskytla na vysvobození svého miláčka, který se sem druhý den přiklátil se stále stejným suverénním úsměvem a slovy „jó, byla to zajímavá zkušenost a ten oranžovej mundúrek mi fakt seknul, holky“, jako by se nechumelilo…

Aby toho nebylo málo, ještě ten den s Denisou zničili věž pro plavčíky, na které to zřejmě s vášnivostí trochu přehnali a ona se s nimi rozpadla, a následně si chtěli spravit chuť v koupelně, kde je načapala turecká spolubydlící z vedlejšího pokoje, která z toho se svým náboženským založením měla málem smrt a šla si stěžovat Wadeovi. Ten nelenil, přiřítil se do domu a v nepopsatelně komickém amoku po všech stěnách rozvěsil asi sto cedulí s nápisem „no guests in bedrooms, no guests in bathrooms“, Zdeňkovi zakázal se sem byť jen přiblížit a Denise pohrozil, že ještě jedna taková událost a vyhodí ji.

Bylo tady pár dnů docela dusno, dovedu pochopit všechny zúčastněné, mně osobně to přijde docela veselé a zas tak tragicky bych to neviděla, ale muslimce Demet to asi moc příjemné nebylo a Wade coby starý mládenec (ne-li starý panic) je kapitola sama pro sebe… Zdá se mi na tom nespravedlivé jen to, že takhle přísně měří jen Denise, ostatním holkám stejné věci toleruje. Je to asi dáno tím, že Zdeněk je opravdu dost nekonvenční a na rozdíl od ostatních nápadníků, kteří dle instrukcí při spatření Wadea prchají, jak nejrychleji mohou, on ho s radostí ještě vyprovokuje.

Konečně nás legalizovali 

No a teď pozor – konečně jsme byli v Elizabeth City pro naše social security number, a neskromně se musím taky jednou pochválit, že to byla možná trochu i moje zásluha.

Začalo to tak, že nám v koupelně spadlo zrcadlo, Wade ho přišel opravit, a jelikož šel přes náš pokoj, začal kibicovat, že tu máme bordel a kdesi cosi a ať si koukáme uklidit, že to takhle nejde a že nedodržujeme pravidla bla bla bla. Tak jsem popadla smeták, abych působila výhružněji, zamávala mu s ním před nosem a řekla, že jestli někdo nedodržuje pravidla, tak jsou to oni, a že my uklízet nebudeme do doby, než nás odvezou na social office. Koukal na mě jak na blázna, trošku jsem se zalekla své drzosti, protože neřekl ani slovo, přitloukl zrcadlo a zmizel, nicméně druhý den se v práci náhle objevily formuláře pro úřad a rozpis, kdy která várka lidí pojede.

Já s pěti dalšími holkami jsme jely jako první hned druhý den (mimochodem pevninská Karolína je moc pěkná, nestačila jsem se rozhlížet - všude borovicové lesy střídané mokřadami a loukami, na každé druhé stádo koní, něco pro mě...). I přes několikeré upomínky si dvě holky zapomněly jeden z nezbytných formulářů, chudák Wade málem dostal infarkt, protože tam s nimi musel druhý den extra znova (tj. tři hodiny jízdy tam a tři zpátky).

V nejbližších dnech by nám podle slov úřednic měla ta vytoužená kartička přijít. Bez ní se totiž opravdu ani neuprdneme, včera i dneska jsem obíhala všechny možné restaurace, benzinky, obchody se suvenýry, dokonce jsem se potupně překonala a vlezla i do McDonalds, ale bez SSN nás opravdu nikde nevezmou. Aspoň mi ovšem asi na třech místech dali naději, že až přijdu s ním, možná se něco najde. Problém je, že musím hledání omezit na malou vzdálenost od domova, kam stihnu dojít do půl hodiny pěšky, protože na ďáblův kostitřas (rozuměj kolo) spoléhat nejde. Přitom o kus dál odtud už je nabídek dost, jenže bych musela mít auto. Trochu jsem si tohle zjišťovala, ale koupě se na tak krátkou dobu moc nevyplatí a hlavně se jedná o dost složité vyřizování, které by se táhlo dlouhou dobu, nevím, co nám tenkrát ten kluk ze Student Agency nakecal, rozhodně však nejde auto jeden den koupit a okamžitě ho mít k dispozici. Milionář Gerardo prohodil něco o tom, že nám věnuje některý svůj starší kousek (aut má asi osm), jenže na to spoléhat nechceme a asi by to nebylo úplně ideální řešení…

Dojedeme? 

Včera jsme také byli na jednom tematickém mexickém večeru poměrně daleko odtud, jelo se tam autem asi hodinu, přijeli jsme do krčmy, kde byli jen a pouze Mexičani v kloboucích s obrovskými opasky a botami do špičky, kypré Mexičanky a ani jeden běloch vyjma mě, Natallie a Roxany, rumunské spolubydlící. Mám pocit, že tu začínám poznávat akorát život přistěhovalců a zatím nic z pravé Ameriky. Nicméně to je tady v turistické oblasti asi normální, místních je tu dost pomálu… Byla to zase zajímavá zkušenost, ale pro jednou mi to asi stačilo, obzvlášť poté, co řidič našeho auta nenuceně popíjel tequilu a další lihoviny a tvrdil, že je "úplně v pohodě".

Chtěla jsem se ujmout řízení, ale pak jsem to vzdala, protože řídit superdrahý sporťák bez zadního skla a s palubovkou připomínající ovládání kosmické lodi jsem si bez patřičného výkladu netroufla; vzpomněla jsem si, že jsem kdysi četla rozhovor s nějakým českým boháčem, jak je záludné řídit Maserati - že zpětná zrcátka jsou vám v podstatě k ničemu a všechno musíte odhadnout intuicí a citem... brr. Cestou zpátky jsem se snad prvně v životě modlila, a ač jsme dojeli v pořádku, nadávala jsem si ještě dlouho, že jsem se do téhle situace vůbec dostala.

Jak to bylo s loužičkou 

Co se týče práce, zavládl poklidný stereotyp. Moje slovní zásoba se sice rozrostla o různé typy hvězdic, rybářských háčků a typů návnad, které doufám po návratu úspěšně zapomenu, ale také občas přijde zákazník, který by chtěl „víčé“, a já až po desátém zopakování pochopím, že mluví o „wheel chair“, tedy invalidním vozíku; nikdo mi snad nevyčte, že jinak běžná slovíčka nepochopím, opravdu by mě ale nenapadlo, že to někdo v BF se zcela vážným výrazem shání…

Nejzajímavější událostí tohoto týdne byl teda asi včerejšek a moje první služba u hlavní pokladny, kde se hlásí do mikrofonu veškeré informace pro zaměstnance i zákazníky. Šla mi z toho hlava kolem, protože na rozdíl od druhých dvou holek, které se u téhle kasy střídají, mě to nikdo předem neučil, prostě v to odpoledne nějak spletli služby a ani jedna z nich tam nebyla, takže tam postavili to největší trdlo.

Zvládala jsem to kupodivu docela dobře až do doby, kdy přiběhla taková rozčilená paní v kloboučku a začala na mě téměř hystericky křičet. Stalo se toto: Debbiina stará nemohoucí zlatá retrívřice jménem Tess se proplížila se zákulisí do haly obchodu, protože ji nikdo nevyvenčil a ona chudák věděla, že vevnitř nesmí. Bohužel halu už zřejmě považovala za venkovní prostředí a udělala obrovskou louži na koberec mezi regály s tričky. Ona rozčilená paní nejenže tou louží prošla bosá (někteří lidé chodí do obchodu bosí v plavkách, jak přijdou rovnou z pláže), také se jí do ní posadilo její dítě a nakonec se tam vyválela čivava, kterou nesla v tašce přes rameno a položila ji na zem, když zvedala to řvoucí batole…

Tohle všechno na mě zhruba vychrlila, takže jsem s cukajícími koutky zahlásila do mikrofonu „Debbie, come to the front, please, to catch your dog and clean the carpet“. Načež se ta chudinka půl hodiny hledala, protože se schovala pod stojan s dlouhými sukněmi, kde nebyla vidět (teď mluvím o psovi, ne o Debbie, samozřejmě), a Debbie pak té rozčilené paní věnovala zdarma nějaké oblečení a čepičku pro čivavu - nesmějte se, ano, prodáváme kloboučky a kšiltovky pro psy, zřejmě proti úpalu na pláži. A nakonec se celý obchod díval, jak naše manažerka klečí na koberci uprostřed obchodu a drhne hadrem koberec. Je milé, že to vyčistila sama a neřekla nikomu z nás, i když by mi to nijak nevadilo. Spíš oceňuju její přístup.

Uf, a to je pro dnešek vše. Další příhody veselé i vážné opět příště!