Já prostě běhám pro radost...

...a až začnu přemýšlet nad pořadím, tak se na běhání vyprdnu!

Jinak bych musela být ze sobotní Kbelské desítky strašně zklamaná.

Popravdě, maličko zklamání ve mně je, protože jsem doufala v lepší čas. Problém ale je, že nevím, jestli jsem na lepší čas měla, nebo ne, jelikož jsem běžela podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a zdálo se mi, že rychleji než v tréninku. Přesto byl výsledný čas o dvě minuty horší než ten, který jsem si před pěti dny naměřila na trati o půl kilometru delší!

Kde je chyba? Obávám se, že v mém sporttesteru. Už od počátku jeho používání (dostala jsem ho k Vánocům) se mi zdá, že je na mě nějak moc hodný. Bohužel jsem si tester s sebou na závody nevzala, neb jsem si myslela (nejsem technický typ, no...), že by se rušil s čipem, který jsem dostala od pořadatelů. Pak jsem ale viděla, že polovina závodníků vlastní měřiče měla. Takže jsem přišla o možnost srovnat si výsledek a to mě docela mrzí.

K samotnému běhu: Takovýhle závod jsem absolvovala poprvé v životě, zkušenosti se závoděním mám zatím jen dvě, respektive dvě za poslední půlrok, kdy se běhu věnuju tak, abych vůbec měla odvahu na nějaké závody jít; atletická léta na gymplu, kdy jsem objížděla okresní přebory v duchu hesla "kdo má nejrychlejší patnáctistovku ve třídě, ten jde závodit", radši nepočítám, a zbylých deset let běhání od patnácti až do loňska a´la "hlavní je běhat co nejvíc, a je jedno jak" už vůbec ne...

Jak se to dělat nemá

První zkušeností byl Svatováclavský běh ve Františkových Lázních na 3,8 kilometru. Na ten jsem se těšila měsíc a pak večer předtím cválala po lesích na koni jen v tričku. (Kdy je svátek Svatého Václava, všichni víme, že...). Následkem toho jsem se ráno probudila s horečkou, ucpaným nosem a škrábáním v krku. Přesto jsem se zarytě postavila na start a pak se nestačila divit, jakým sprintem všichni vypálili. Snažila jsem se jim stačit (největší začátečnická chyba), což se mi dařilo asi tak půl kilometru, načež mi plíce vypověděly službu a nudle létaly okolo jako nebezpečné šrapnely.

V druhé půlce trati mi už pole uteklo o tolik, že jsem ztratila i posledního běžce před sebou a následkem toho netušila, kudy běžet. (Trať nebyla označená a soutěžící běželi za jezdcem na kole, ten se ovšem řídil tempem toho nejrychlejšího v čele). Pak mě dohnali nějací dva pánové, co na tom byli stejně bledě jako já, a společně jsme přemítali, kudy vlastně trať vede. Nakonec jsem si ji prodloužili o nějakých 400 metrů a do cíle přiběhli z opačné strany. Další dvě minuty trvalo, než jsme pána se stopkami přesvědčili, že jsme opravdu proběhli cílem, a on nám připsal aspoň nějaký orientační čas...

Druhým zážitkem byla Crosscountry steeplechase v Pardubicích - ano, obdoba Velké pardubické pro lidi. Totéž závodiště, tytéž překážky, týden po Velké. Poučena z předchozího nezdaru jsem vyběhla spořádaně zvolna a dobrá nálada se mě držela, dokud jsem nemusela skočit do Velkého vodního příkopu, přebrodit se čtyřmi metry bahnité ledové vody a pak další kilometr trpně vláčet na nohou závaží a čekat, až voda z mých zánovních běžeckých bot vyteče ven. Už jsem chápala, proč ty chrtí ženy a zkušení veteráni  měli na nohou ty nejhorší křusky, ze kterých jim koukaly palce.

Trať měřila 5,7 km, ale připadala mi nekonečná. Na Irskou lavici jsem vysupěla s neuvěřitelnými zvukovými efekty, dolů se nekontrolovatelně kutálela, na padlý kmen, který Keňani plavmo přeskakovali, jsem lezla obkročmo jako na koně, tři vteřiny si poseděla a klopýtala dál. Ještě že trať nevedla přes oranici, z té by mě asi odvezli na nosítkách!

Přesto jsem nakonec v cíli měla super pocit, protože to byl opravdu krásný zážitek a kdy jindy se člověku podaří vlézt si přímo do Taxisova příkopu? Na podzim se těším znovu, tentokrát ve vietnamských keckách:-)

Nesoutěžit. Bavit se!

A jsme zpět ve Kbelích. Po startu jsem poplácala přítele po zádech a nechala ho vystřelit vpřed, sama jsem se usídlila na chvostu pole a užívala si atmosféru závodu. První polovina trati byla super. Stále rovina nebo nepatrně z kopce, žádný vítr, ani bolavé vazy, které mě v posledních dnech trápí, jsem necítila. Cítila jsem naopak pocit zadostiučinění, když jsem postupně předbíhala ty, kteří na startu vypálili jako zajíc. Ovšem na pátém kilometru začalo být zle. Trať mírně stoupala (ano, chrti vpředu by se mi za to vysmáli, pro ně to byla pořád rovina), což by ani tak nevadilo, ale k tomu se přidal protivítr. Jestli něco při běhání nesnáším, je to právě to! Nevadí mi déšť, zima, už i ve sněhu jsem se naučila běhat, ale vítr, to prostě ne. Takže jsem bojovala s krizí a vlastní vůlí, cíl se mi zdál nekonečně daleko. Navěsila jsem se na závodnici v zelené bundě, která jako stroj držela stále stejné tempo (tímto jí dodatečně děkuji, asi z mého funění neměla radost), a s tou jsem se vyvezla až k sedmému kilometru. Tam už jsem opravdu nestačila a dokonce na dvacet kroků přešla do chůze. To mi ale pomohlo a bojovala jsem dál.

Dohonila jsem jednoho pána se specifickým běžeckým stylem (kterého jsem si všimla už při rozcvičování), a chvíli jsme běželi spolu a vyhekávali nenucenou konverzaci na téma "už nemůžu!", "já taky ne!, "ten vítr je hroznej!" a podobně. Pak jsem mu utekla, nicméně půl kilometru před cílem na mě dolehla ta největší krize. Už jsem byla v ulici, kde byl cíl, a pořád jsem tu modrou nafukovací bránu neviděla. Myslela jsem, že ji snad už sbalili a všichni rychlíci jsou dávno doma. Můj konverzační partner prosvištěl kolem a mně se před očima dělaly mžitky.

Pak jsem bránu konečně zahlédla a k uším mi pronikl křik a povzbuzování. Ne, že by patřilo vyloženě mně, ale nějak mě to vyhecovalo a ještě jsem na posledních dvou stech metrech zrychlila tak, jak nejvíc jsem mohla. Do cíle jsem doběhla poslepu, měla jsem před očima úplně černo. Kdyby mě přítel vyběhnuvší z davu pohotově nepřidržel, asi bych upadla přímo na cílové čáře.

Takhle jsem jen hlesla "honem na stranu, budu zvracet, fakt" a klopýtala po trávě k nejbližšímu stromku. Bylo mi opravdu strašně zle, přítel na mě trochu věděšeně koukal, ale nakonec ta nevolnost jako mávnutím proutku sama přešla a já od chroptění "už nikdy!" přešla k otázce "jaký mám čas?"

Bylo to necelých 58 minut. Mrzelo mě to, protože podle toho tréninkového výsledku jsem doufala v čas kolem 54.

Ale teď už jsem to pustila z hlavy. Jednak vím, že testeru nemůžu věřit, jednak je to koneckonců fuk. Opravdu pořádně podle nějakých pravidel (sportovních i zdravotních) trénuji od letních prázdnin, takže když se na to podívám objektivně, je to vlastně super výsledek. Ještě loni touhle dobou bych deset kilometrů v kuse v životě neuběhla, natož za hodinu! Stanovovat si pro závod ještě nějakou časovou metu nemá v mém případě asi zatím smysl. Hlavní je se tím bavit a tu soutěživost si nechat až na dobu, kdy reálně budu mít na to se s někým vůbec poměřovat (samozřejmě jsem poslední nedoběhla, ještě za mnou bylo tak dvacet třicet lidí, ale při počtu kolem 350 účastníků to moc neznamená). A pokud taková doba nepřijde, vem to čert.

Ostatně dnes dopoledne jsme se šli s přítelem vyklusat do uhříněveských lesů a ten hodinový běh po měkkých travnatých cestách byl úžasný. Ke konci jsem si připadala jako znovuzrozená, pořád plná sil a rozhodně jsem dobíhala závěrečné stovky metrů rychleji než do cíle Kbelské desítky.

A vo vo vo vo tom to je!